Probudila se s těžkým pocitem na hrudi.
A ona… jak to má ona? Jak má dál žít žena, která taky milovala? Radka Vaceková v tom citu žila celé roky, dýchala jím, porodila mu dceru. Dceru měl rád, o tom nepochybovala ani na vteřinu.
Rozhodla se mlčet.
Mlčet a vyčkávat, co se vlastně stane.
Ona mlčela a mlčel i on. Netvářil se utrápeně, nic nevysvětloval, prostě pokračoval v životě, jako by se nic nedělo.
Napadlo ji, že se možná mýlila.
Ale nemýlila.
Ta druhá porodila syna. Porodila mu syna a nebála se toho. Nebyla žádná mladá holka, žádné naivní děvče. Byla to žena, zhruba v jejím věku, kolem čtyřicítky, a přesto přivedla na svět dítě ženatému muži.
Co když svou ženu vlastně miluje?
Co když to byl jen úlet, slabost, krátké poblouznění?
A pokud by stejně neodešel, k čemu to celé bylo?
Tak si to Radka vysvětlovala. Uklidňovala se. On přece mlčel.
A pak se rozhodl.
Čekala na to. Věděla, že ten okamžik přijde.
A tehdy si náhle uvědomila, že láska už v ní není. Zůstala jen únava. Těžká, vyčerpávající.
„Ať už je to za mnou,“ problesklo jí hlavou. „Už nechci mít strach, nechci se trápit, nechci pořád něco očekávat. Jsem unavená sněním, unavená čekáním na letmý pohled, na drobný náznak.“
On mluvil. Dlouze. Vyprávěl, jak se jeho život rozzářil, když ji potkal. Jak pochopil, co znamená být s člověkem, kterého miluje.
Radka si mezitím vybavila jejich svatbu. Jak šli spolu a on kráčel vždy o krok napřed, ruce zastrčené v kapsách. Vždycky tak chodil. Aby se ho nechytla za paži. A když to udělala, jemně se vyvlékl a posunul se stranou.
Tak žili celý život. On kousek vedle. Ona za ním.
I když šli s dcerou, ony dvě vepředu a ona znovu vzadu.
„Rozumím,“ řekla tiše. „Jdi.“
Zarazilo ho to. Jak to myslí, jdi? Jen tak? Vždyť ona ho přece miluje, šíleně… nebo snad ne?
„Já opravdu odejdu, Radko. Navždy. Odcházím.“
„Tak jdi,“ odpověděla klidně. „Chápu to. Je tam dítě. A ona… ta, kterou miluješ.“
Vztek se v něm zvedl náhle. Jak se opovažuje? Ještě bude brečet, říkal si. Byl zvyklý, že ho následuje jako věrný stín, vždycky krok za ním. A teď? Ať prý jde. Tak on půjde.
Zvedl se a odešel. K ní. K té milované.
Ta druhá byla šťastná. Porodila syna, dědice. Jeho nový život začal s ní, s milovanou po boku.
Jenže realita přišla rychle.
„Vezmi si ho, přebal ho, pohraj si s ním, vstaň k němu v noci.“
Na to nebyl zvyklý. Radka všechno zvládala sama. Domácnost, dítě, jeho košile. Teď se ušklíbl. Tahle milovaná…
V bytě nepořádek. Starší dcera – skoro stejně stará jako ta jeho – a přitom neupravená, líná, matce nepomáhá.
Došly čisté košile.
„Kde mám ponožky? Proč jsou děravé?“
Večeře nikde. Zase těstoviny. Jak to, že nestihla? A co dělá tvoje dcera?
Holka přišla do kuchyně, shrbená, hrabala se v hrncích. Dítě věčně špinavé, křičí, ona neučesaná. Všude hromady nevypraného dětského oblečení, zápach, chaos. Pomyslel si, že první chlap od ní musel utéct právě kvůli tomu.
A dceru nic nenaučila.
Radka…
Kolikrát už si na Radku Vacekovou vzpomněl.
A Radka? Ta žila.
On…