Dokonce i rozkvetla. V práci si toho všimli – kolegové si šeptali, že jí to nějak sluší víc než dřív. Nikdo netušil, že jí odešel manžel, nikomu se nesvěřovala, neotevírala se, žádné hluboké hovory, žádné slzy do cizích rukávů.
„Radko, ty jsi nějaká…“ začala jednou Dana Pražáková váhavě.
„Jaká?“ pousmála se Radka.
„Nevím. Jako bys omládla. Jako bys svítila.“
„Asi mám prostě dobrou náladu,“ pokrčila rameny.
A Radka skutečně žila. Obyčejně, klidně, potichu – a najednou si dokázala vychutnávat samotnou existenci. Poprvé po letech nemusela přemýšlet, co uvařit, čím nasytit manžela, jak se zavděčit. S dcerou jedly lehce, jednoduše, bez stresu. Život měl chuť a nebyl hořký.
Jenže dcera to viděla jinak.
Najednou se nafukovala vztekem – otec zrádce, matka neschopná, ostuda, že nedokázala chlapa udržet, prý jsou teď jako rodina z okraje společnosti. A rozjela se naplno. Nechala si propíchnout další dírku v uchu, obarvila si vlasy na růžovo a do fialova, odpovídala drzým tónem, každé slovo bylo jako výpad.
Jednou přišla domů a táhl z ní kouř. Ano, kouřila – a co jako? Příště z ní byl cítit alkohol. Učitelé začali volat, stěžovali si: odmlouvá, je hrubá, vynechává hodiny. Radka s ní mluvila, zkoušela klid, vysvětlování, prosby. Marně.
Zavolala jemu. Popsala situaci. Okamžitě vybuchl – prý si neumí poradit ani s vlastním dítětem. Radka hovor ukončila.
Zkusila to s dcerou znovu. Ta vrčela jako zahnané zvíře, málem se po ní ohnala.
Radka tedy napsala otci dcery zprávu: že se k němu dcera stěhuje, když je ona tak špatná matka a výchovu nezvládá.
Ozval se vzápětí. Křičel na dceru. Dcera se otočila proti Radce, práskla dveřmi, zamkla se a odmítala otevřít.
„Stop,“ řekla si Radka nahlas. „Dost.“
Telefon zazvonil znovu. Otec dcery na ni řval, chrlil zlost, ventiloval frustraci. V tu chvíli Radce došlo, že u jeho nové lásky není všechno tak idylické, jak se tvářil.
„Neřvi na mě,“ řekla klidně a pevně. „Nejsem ti nic.“
„Jsi moje žena! Papírově pořád moje žena!“ přešel do hysterického tónu.
„Ano. Díky za připomenutí. Zítra podávám žádost o rozvod.“
Vešla do dceřina pokoje bez klepání. Dveře otevřela prudce. Nepořádek všude, dcera ležela na posteli v botách, se sluchátky na uších. Radka jí je strhla z hlavy, povytahovala kabely ze zásuvek.
„Teď mě poslouchej.
Tvůj otec tě k sobě brát nechce. Zítra najdu lidi, kteří nám pomohou s rozdělením bytu. Já si vezmu menší byt, ty dostaneš pokoj v komunálním bydlení. Ano, půjdeš bydlet sama.
Chceš chodit do školy – choď. Nechceš – nechoď. Pij, kouř, ber cokoliv zakázaného, jezdi na vagónech, žij si, jak chceš. Je mi to jedno.
Rozhodla ses, že jsi dospělá. Já to respektuji.
Pokud tě seberou a skončíš v dětském domově – tak se to asi mělo stát.
Víš, jak moc tě miluji. Ale ty si té lásky nevážíš. Nevážíš si toho, co pro tebe děláme já i tvůj otec.
A i on pro tebe něco dělá… Tak odcházím z tvého života. Proč mít vedle sebe člověka, kterého nerespektuješ, nemáš ráda a kterého si nevážíš?
Dokud ti nebude osmnáct, budu ti posílat peníze. Ne moc, ale na jídlo to stačí, oblečení máš dost.
A pak už sama. Nevím, jaký život tě čeká, ale já nechci…“