Nechtěla jsem se proměnit v matku z těch smutných příběhů, které člověk vídá kolem sebe – takovou, co běhá po pochybných doupatech, tahá dítě z průšvihů, chytá ho za ruku při krádežích a nakonec ještě vychovává děti, které si samo nezodpovědně pořídilo. Vím, kam by to mohlo vést. A právě tohle já odmítám.
Tohle všechno nechci.
Nechci se dívat na svou malou holčičku a vidět místo ní něco cizího a děsivého, bytost, do které se pomalu měníš. Nemám už sílu tě znovu přetvářet, přeučovat, napravovat. Nezvládla jsem to, ano, je to tak. Miluji tě, o tom nepochybuj, ale každý, kdo se rozhodne vstoupit do dospělého života, musí přijmout i dospělou zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Mrzí mě, že to došlo až sem.
Nejsem z těch matek, které si všechno naloží na záda a s bolestným úsměvem říkají, že je to jejich úděl a že ho musí nést za každou cenu.
Radku Vacekovou se v tu chvíli třásly ruce. Nikdy v životě nezvýšila hlas na dceru ani na manžela, vlastně nikdy nekřičela na nikoho. Vždy klidná, vyrovnaná… a přesto teď.
Seděla u kuchyňského stolu a dívala se z okna. Uvnitř cítila prázdno, zvláštní ticho, které bolela víc než křik.
„Mami… maminko,“ ozval se tichý, roztřesený hlas. „Mami… promiň mi. Já se bojím.“
Radka k ní beze slov přišla, objala ji a dlouho tam spolu stály, pevně sevřené v náručí, jako by se bály pustit.
„Odpusť mi, mami…“
„Ty mi taky odpusť, holčičko moje,“ zašeptala.
Dcera se postupně vzpamatovala, dohnala spolužáky ve škole, dospěla. Na první pohled byla zase tou malou dcerkou, ale uvnitř už to byla mladá žena – zodpovědná, slušná, pevná.
Nikdo nikdy nezjistí, co Radka prožívala, když ta slova vyslovovala. Jak strašně ji to bolelo, jaký strach cítila při představě, že dcera přikývne, práskne dveřmi a odejde. Ale zvládla to. Opravdu to zvládla. Dnes žijí klidně, povídají si, chodí spolu do kina i do divadla. Kristýna Petříčeková má své přátele a Radka si mezitím našla blízkou duši v nové kolegyni z práce. Spřátelily se tak rychle, jako by se znaly celý život.
Radčin život se proměnil k nepoznání. Ani netušila, že se dá žít i takhle.
„Ahoj, Radko.“
„Ahoj.“
„Vrátil jsem se.“
„Kam jako?“
„Přece domů. Kam jinam.“
„Počkej. Jak domů? Odešel jsi, vzal sis peníze, auto i chatu. Mně jsi nechal byt – mně a Kristýně. Jsme oficiálně rozvedení. Tak kam ses to vlastně vrátil?“
„K tobě. Vždyť… ty mě přece miluješ.“
„Aha, tak takhle,“ pousmála se trpce. „Milovala jsem tě. Hodně. Zapomněla jsem kvůli tobě sama na sebe. Ale teď… teď jsem se našla. A ty si běž za tou svou, za tou milovanou.“
„Jsi naštvaná, že jo? Dusí tě křivda. Odešel jsem, nechal tě… a teď jsem zpátky.“
„Jdi pryč,“ řekla klidně. „S dítětem se vídat můžeš, ale ke mně se nepřibližuj. A víš co? Já tě už nemiluju. A je mi tak lehko.“
„Našla sis někoho? Co? Ty nestydo…“
„Jdi k čertu.“
Kam měl jít? Od té druhé odešel, omrzela ho. Rok se trápil, nemohl tak žít. Neměl sílu. Rozhodl se vrátit k Radce – a ona… jaká zrádkyně.
Radce to bylo jedno. Ani se v ní nic nepohnulo. Reagovala stejně lhostejně, jako když z ruky odeženete mouchu a jdete dál.
Už nemiluje. Milovala dlouho, dala všechno. Ale teď už ne.