Tereza Čermáková strčila do dveří vchodu a okamžitě pocítila úlevu, jako by jí z ramen spadla tíha rozpáleného dne. Venku panovalo dusno k zalknutí a i tenký letní šat se jí lepil na kůži, což ji dráždilo při každém kroku. Matěj Roubíček, její pětiletý syn, se loudal po jejím boku a nohama šoupal, jako by měl olovo v podrážkách.
„Mami, pojď už… jsem unavený,“ zakňoural a ospale si mnul oči.
„Vydrž ještě chvilku, za moment jsme doma. Tam je chládek,“ uklidnila ho Tereza a pevněji sevřela jeho drobnou ruku.
Domov. Toužila po tichu a stínu. Představovala si sklenici ledového citronového nápoje, zapnutou klimatizaci a chvíli, kdy si konečně natáhne nohy na gauči, zatímco si Matěj bude hrát ve svém pokoji. Strávili venku tolik času, že dnes večer určitě usne bez protestů.
Vyšla do třetího patra a už sahala do kabelky pro klíče, když ji cosi zarazilo. Přímo před jejími dveřmi stála cizí žena. Kolem ní byly naskládané tašky a cestovní vaky, jako by právě dorazila z dlouhé cesty. Na sobě měla vybledlé bavlněné šaty a na nohou ošlapané pantofle, téměř na rozpadnutí.
Vedle ní, opřený o zeď, postával asi desetiletý chlapec. V obličeji měl napjatý výraz a bylo zřejmé, že netuší, co se bude dít dál.
Tereza překvapeně zamrkala.
Žena si jí všimla a rázem se rozzářila.
„No konečně!“ vydechla a hbitě se zvedla z podřepu. „Čekáme tu už tři hodiny!“
„Promiňte…“ Tereza se zamračila. „My se známe?“
Cizinka rozhodila rukama tak okázale, jako by ji ta otázka hluboce urazila.
„Terezo! To jsem přece já, Libuše!“ zvolala. „Sestřenice tvé maminky!“
Tereza mlčela. Libuše… Ano, to jméno někde slyšela. Matka se občas zmínila o vzdálené příbuzné, se kterou ale léta nebyla v kontaktu. Osobně se viděly sotva párkrát, a to ještě v době, kdy byla Tereza dítě.
„Aha… no, dobrý den,“ pronesla váhavě a stále nechápala, proč tahle žena stojí právě u jejích dveří.
„Terezo, my nutně potřebujeme pomoct,“ změnil se Libuši hlas v naléhavý. „Přijela jsem sem kvůli pracovnímu pohovoru. Myslela jsem, že si rychle najdu bydlení, ale zatím se mi nedaří… a hotely jsou šíleně drahé, ani si to neumíš představit.“
Tereza mlčky poslouchala a v žaludku se jí začal ozývat nepříjemný pocit.
„Nebudeme tu dlouho, přísahám. Jen pár dní,“ pokračovala Libuše a bezradně zavrtěla hlavou. „Nevím, kam jinam jít. Mám přece dítě… kam bychom se s ním poděli?“
Tereza se podívala na chlapce. Neřekl ani slovo, jen si tiskl batoh k hrudi, jako by ho chránil před celým světem. V hlavě jí zazněla jediná myšlenka, neodbytná a znepokojivá: „Pár dní,“ která se jí usadila v mysli s tíhou slibu, jenž může znamenat mnohem víc.