Další dospělý chlap v jejím bytě?
Matěj Roubíček vykoukl ze svého pokoje, v očích měl paniku a pevně se přitiskl k matčině ruce.
„Mami… on s námi teď bude bydlet?“ zašeptal.
Tereza Čermáková se zadívala na cizího, drzého muže, který se rozvaloval u jejího stolu, jako by mu patřil. V hrudi jí narůstal tlak a bylo jí jasné, že takhle to dál jít nemůže.
Jenže Libuše Zelenýová byla rychlejší.
„Tak co tu stojíš? Pojď dál, dáš si čaj?“ prohodila samozřejmě, skoro panovačně.
Jako by byla doma ona.
Vzduch v bytě zhoustl, ztěžkl a stal se cizím. Každý kout, který byl dřív bezpečný, se Tereze najednou zdál okupovaný. Všechno v ní křičelo, že tyhle lidi musí dostat pryč, ale Libuše s Dušanem Rychlým seděli u stolu a tvářili se, že se nic neděje.
Matěj se jí chytil nohavic a sotva slyšitelně zamumlal:
„Mami, já se bojím.“
To byl poslední impulz.
Tereza už nemínila ustupovat. Pomalu se nadechla a donutila se mluvit klidně:
„Libuše, Dušane, je čas, abyste odešli.“
U stolu se rozhostilo ticho. Libuše zamrkala, jako by slovům nerozuměla.
„Jak to myslíš?“
„Úplně jasně,“ pokračovala Tereza. „Tenhle způsob soužití už nezvládám. Měli jste tu být pár dní. Jsou to tři týdny. Zabíráte celý byt a Matěj už se tu necítí doma. Takhle to dál nejde.“
Libuše okamžitě změnila tón.
„Terezo, přece nás nemůžeš jen tak vyhodit! Jsme rodina!“
Rodina?
Ti, kdo využívali její vstřícnost, žili na její účet a ignorovali jakékoli hranice?
Tereza pevně sevřela synovu dlaň.
„Ne, Libuše. Nejste.“
Dušan, dosud mlčící, si posměšně odfrkl.
„Ale no tak, ženská. Opravdu ti tak překážíme? Nemohla bys být trochu shovívavější?“
Podívala se mu přímo do očí.
„Mohla. A byla jsem. Stačilo. Sbalte se a jděte.“
Libuše vyskočila ze židle.
„Ty to nechápeš, my nemáme kam jít!“
„To není můj problém.“
Bylo hotovo. Byla vyčerpaná.
Tereza přešla ke dveřím, otevřela je dokořán a řekla pevně:
„Máte půl hodiny. Jestli tu za třicet minut budete, volám policii.“
Libuše funěla, tvář zkřivenou vztekem.
„Jsi bezcitná kráva.“
Terezu už to nezajímalo. Mlčky sledovala, jak Libuše chaoticky cpe věci do tašek, jak Dušan cosi bručí pod vousy a jak Sebastian Brňák se sklopeným zrakem pomalu nazouvá tenisky.
Odešli. Tereza zabouchla dveře.
Byt zaplnilo ticho.
Matěj se tiše zeptal:
„Mami… oni se už nevrátí?“
Tereza si před něj klekla a pevně ho objala.
„Ne, zlatíčko. Už nikdy.“
Zhluboka se nadechla. Domov byl znovu její.
A už nikdy nikomu nedovolí překročit její hranice.