Ta dvě slova se Tereze Čermákové znovu a znovu vracela v myšlenkách, jako ozvěna v prázdné místnosti. Připadala si zahnaná do kouta. V hlavě jí křičel varovný hlas, ať to nedělá, ať odmítne, jenže říct to nahlas ženě s dítětem, která stála bezradně na jejím prahu, prostě nedokázala.
„Tak… dobře,“ vydechla nakonec, jako by ze sebe shodila těžký kámen. „Ale opravdu jen na krátko.“
Libuše Zelenýová nadšeně rozhodila rukama.
„Ach, děkuju! Ty jsi zlatá, opravdu!“
Tereza ustoupila stranou a vpustila je dovnitř. Okamžitě měla pocit, že se jí za zády přelila cizí existence, hlučná a neodbytná. Libuše svižně nanosila tašky, jako by byt už dávno patřil jí, a chlapec ji mlčky následoval.
„Kam to můžu dát?“ zeptala se Libuše tónem, který zněl spíš jako pokyn než otázka.
Terezu bodlo u srdce.
Co jsem to právě provedla?
Ráno ji ze spánku vytrhl zvuk, který jí chvíli nedával smysl. Kov narážející do dřeva, tlumené bublání, prskání. Sáhla po telefonu – 6:47. Z kuchyně se linul hluk i ostrá vůně smažené cibule.
Poznala to hned. Libuše.
Přehodila přes sebe župan a vyšla na chodbu. U sporáku stála Libuše, míchala cosi v obrovském hrnci a kuchyň byla plná nákupních tašek, které evidentně nikdo neměl v úmyslu hned uklízet.
„Dobré ráno!“ zazářila Libuše vesele. „Chystám snídani. Děti mají jíst teplé, to je základ!“
Tereza jen zmateně zamrkala.
„My máme ráno spíš klid… Matěj Roubíček vstává později…“
Libuše mávla rukou.
„Ale prosím tě. Zvykne si. Ne jako tyhle městské děti – vločky, rohlík a hotovo. Kdepak! Uvařím polévku, udělám knedlíčky, aspoň pořádné jídlo.“
Vždyť tu měli být jen pár dní.
Rozhlédla se kolem sebe a sevřelo se jí hrdlo. Pokoj pro hosty vypadal, jako by v něm někdo bydlel celé týdny. Oblečení viselo přes židli, v koupelně se objevily cizí lahvičky, u televize ležely dětské knížky. Všechno působilo překvapivě trvale.
Matěj, probuzený hlukem, vyšel z pokoje a zamžoural.
„Mami, bydlí tu s námi někdo?“ zeptal se ospale.
Libuše se na něj obrátila s širokým úsměvem.
„Pojď si sednout, Matějíčku. Uvařila jsem ti kaši, pohankovou, zdravou!“
Chlapec se na talíř zatvářil nedůvěřivě.
„Já kaši nejím.“
„Jen ochutnej,“ nedala se Libuše. „Můj Sebastian Brňák na tom vyrostl jako z vody.“
V tu chvíli vyšel z vedlejšího pokoje Sebastian. Beze slova si přisedl ke stolu a pustil se do jídla, jako by tohle všechno bylo naprosto samozřejmé.