Sebastian jedl mlčky, jako by byl součástí domácnosti odjakživa. Matěj Roubíček se mezitím přitiskl k mámě a sotva slyšitelně se zeptal:
„Kdy už půjdou pryč?“
Tereza Čermáková sklopila pohled k zemi.
„Brzy, zlatíčko, vážně brzy,“ zalhala tiše, aniž by si byla jistá, komu vlastně odpovídá.
Jenže v tu chvíli se do ticha ozvala Libuše Zelenýová, lehce, skoro mimochodem:
„Víš, ještě jsem si nesehnala práci. Říkala jsem si, že bychom u tebe zůstali ještě chvilinku. Snad nás přece nenecháš na ulici.“
Tereza zůstala stát jako přimražená.
Chvilinku?
Chtěla něco namítnout, otevřela ústa, ale Libuše už mezitím pobíhala po kuchyni, přesouvala hrnky a utírala linku, jako by byt byl odjakživa její.
„Hele, Terezo, mám na tebe prosbu,“ pokračovala bez zastavení. „Zítra musím někam zajet, tak jestli bys mi pohlídala Sebastiana?“
„Počkej, já mám přece práci…“
„Ale prosím tě, vždyť pracuješ z domova,“ mávla nad tím rukou Libuše. „To se dá zvládnout.“
Tereza se zhluboka nadechla a cítila, jak se v ní cosi svírá.
Ona mě prostě využívá.
Matěj ji chytil za ruku a podíval se na ni s obavami v očích.
„Mami, já nechci, aby tu bydleli.“
Ani já ne, problesklo Tereze hlavou. Nahlas to ale říct nedokázala.
Připadala si jako host ve vlastním bytě. Už dva týdny uplynuly od chvíle, kdy se k ní Libuše se synem nastěhovali „na pár dní“. Jejich věci se rozlezly do všech koutů a Libušino chování, plné samozřejmého poroučení, bylo čím dál hůř snesitelné.
„Terezo, máme ještě mléko?“ ozvalo se od lednice. „Sebastian je zvyklý dát si večer před spaním hrnek, ale to naše už došlo.“
Tereza se na ni podrážděně podívala.
„To mléko bylo pro Matěje.“
„Tak koupíš další,“ pokrčila rameny Libuše. „Stejně chodíš nakupovat.“
Matěj, který to zaslechl, zamumlal:
„To je naše mléko.“
Jenže Libuše už cinkala lžičkou o hrnek a nevěnovala tomu pozornost. Tereza měla čím dál silnější pocit, že její domov jí pomalu mizí pod rukama.
Pustila jsem je sem z laskavosti… a teď jsem tu cizí já, problesklo jí hlavou.
Skutečný šok ale přišel následující den.
Když se vrátila z práce, zarazila se hned ve dveřích. V předsíni stál další pár bot. Pánské. Velké. Jednoznačně cizí.
Z kuchyně se ozval hrubý hlas:
„Tak jsem tady.“
Tereza vešla dovnitř a spatřila muže, kterého poznala okamžitě.
Dušan Rychlý. Libušin manžel. Ten, o němž tvrdila, že ji opustil.
„Dušan přijel, aby mě podpořil,“ oznámila Libuše nadšeně.
„Vždyť jsi říkala… že odešel,“ hlesla Tereza.
Libuše mávla rukou.
„Ale prosím tě. Kam by šel? Musela jsem mu vysvětlit, že to bez něj nezvládám. A Sebastian potřebuje tátu. Zůstane tu jen na chvíli, než si něco najdeme.“
Dušan odložil příbor a přeměřil si Terezu pohledem.
„Byt máš sice malý,“ pronesl klidně, „ale pár týdnů to vydržíme.“
Pár týdnů.
Tereza cítila, jak se jí podlamují kolena při představě, že by v jejím bytě měl být najednou ještě další dospělý člověk.