– Karolíno, pošli mi na kartu pětatřicet tisíc korun, zítra je splátka v bance – pronesl Vítězslav Červený, aniž by odlepil oči od notebooku, kde se znovu a znovu vrhal do virtuálních bitev s tanky.
Karolína Moravecová ztuhla s napařovací žehličkou v ruce. Z otvorů syčela pára a zahalila žehlící prkno do mléčného oparu. Pomalu přístroj odložila do stojanu a zadívala se na široká záda svého manžela napnutá pod domácím tričkem. Tenhle měsíční rituál „pošli peníze“ se opakoval už čtyři roky, ale právě v tohle deštivé listopadové úterý v ní cosi definitivně prasklo.
– Víťo… – začala tiše, s úsilím udržet hlas klidný. – Opravdu už nemáš ani korunu? Vždyť minulý týden jsem za deset tisíc nakoupila potraviny a zaplatila všechny účty. Z výplaty zbylo sotva něco a musím vydržet až do další.
Vítězslav nespokojeně mlaskl, sundal si sluchátka a otočil se na židli čelem k ní. V obličeji měl uražený výraz malého kluka, kterému někdo sebral hračku.
– Vždyť jsme si to vysvětlili. Teď je ve firmě útlum, žádné zakázky. Žiju z provizí, sama to víš. Banka ale čekat nebude. Máma už dostala esemesku s připomínkou. Snad nechceš, aby ji obtěžovali vymahači? Má navíc vysoký tlak.
– Aha, takže Beáta Matoušeková má vysoký tlak, a já mám doma tiskárnu na peníze? – Karolína prudce vytáhla kabel ze zásuvky. – Víťo, tenhle úvěr splácím čtyři roky. Čtyři roky odevzdávám sedmdesát procent příjmu za byt, ve kterém nemám právně vůbec nic.
– Zase tohle? – protočil oči. – Kolikrát to ještě budeme rozebírat? Stokrát jsme si řekli, že je byt napsaný na mámu, protože jako důchodkyně a pracovnice s odslouženými lety má lepší úrok. Ušetřili jsme spoustu peněz. Děláme to přece pro rodinu!
– Pro jakou rodinu, Víťo? – přešla k oknu, za nímž bičoval sklo studený podzimní déšť. – Z právního hlediska tady žádná rodina neexistuje. Je tu jeden vlastník – Beáta Matoušeková. A pak jsme tu my, nájemníci, kteří splácejí její majetek. Vlastně ne my, ale já. Protože tvoje „sezonní pauza“ trvá celý rok.
– Takže mi to vracíš přes peníze? – jeho hlas přešel do pisklavé polohy. – To ses z tebe stala materialistka? Já snad nic nepřináším? Vždyť jsem dělal rekonstrukci! Lepil jsem tapety!
– Ty tapety, které jsme koupili z mého bonusu. Víťo, jsem vyčerpaná. Dnes jsem byla u zubaře, potřebuju korunku. To stojí peníze. Jenže já je nemám, protože zítra jde splátka. Pět let nosím stejný zimní kabát. A tvoje máma se minulý týden chlubila novým kožichem, protože si může odkládat důchod – když jí děti pomáhají s bydlením.
– Neřeš peníze mojí mámy! – vyskočil ze židle. – To je ubohé! Nechala nás tady bydlet a ty…
– Nechala nás bydlet v bytě, který splácím já? To je opravdu velkorysé.
– Dost. Konec scén. Peníze pošli, nechci zítra vypadat před mámou jako blbec, až jí bude volat banka. A ohřej večeři, mám hlad.
Vítězslav si znovu nasadil sluchátka a každým pohybem dal jasně najevo, že debata skončila. Karolína se dívala na jeho zátylek a cítila, jak se jí v hrudi rozlévá ledová prázdnota. Láska, trpělivost i poslední zbytky naděje zmizely v jediném okamžiku. Nahradila je chladná, neúprosná jasnost.
Beze slova odešla z pokoje, vytáhla telefon a otevřela bankovní aplikaci. Na účtu svítilo čtyřicet tisíc korun. Přesně tolik, kolik bylo potřeba na splátku, a něco málo na jídlo. Prst se zastavil nad tlačítkem pro odeslání.
Vtom se jí vybavil včerejší rozhovor, který zaslechla úplnou náhodou. Beáta Matoušeková byla na návštěvě a popíjela v kuchyni čaj, zatímco Karolína seběhla do obchodu. Když se ale vrátila dřív, než čekala, a potichu otevřela dveře, uslyšela hlas své tchyně. Mluvila po telefonu se starší dcerou, Anežkou Petříčekovou.
„Ano, Anežko, všechno běží přesně podle plánu. Splátky bytu chodí pravidelně. Rekonstrukci udělali pěknou, Karolínka se snaží…“ hlas se nesl kuchyní klidně a sebejistě a Karolína tehdy zůstala stát ve stínu předsíně, aniž by tušila, že to, co uslyší dál, navždy změní její pohled na vlastní manželství a na to, komu ten byt ve skutečnosti slouží.