…„…je pečlivá, všechno naleští. Až to bude celé splacené, pak se rozhodneme. K čemu by to vlastně bylo Vítězslavovi? Je nespolehlivý, a navíc jeho žena… dnes jedna věc, zítra jiná. Ty máš děti, ty to potřebuješ víc, jsi samoživitelka. Přepíšu to na tebe darovací smlouvou, neboj se. Hlavní je, aby do té doby platili.“
Ještě včera si Karolína Moravecová namlouvala, že se jí to jen zdálo. Že musela něco přeslechnout. Že žádná matka by takhle nemluvila o vlastním synovi a žádná tchyně by bez mrknutí oka nevyužívala snachu, která se k ní celé roky chovala s respektem a otevřeným srdcem. Jenže dnes, když se dívala na lhostejná záda svého manžela, se všechny útržky konečně poskládaly do jednoho jasného obrazu.
Bez emocí zavřela bankovní aplikaci v telefonu. Prst se jí ani nezachvěl. O pár vteřin později už otevírala jinou – rezervační portál na ubytování.
Za deset minut se vrátila do pokoje.
„Vítězslave.“
„Tak co, už jsi to poslala?“ zamručel, aniž by odlepil oči od monitoru.
„Ne.“
Na obrazovce prudce zabrzdila herní postava, tank narazil do zdi.
„Jak jako ne? Co to má znamenat? Něco se pokazilo?“
„Nepokazilo se vůbec nic. Jen už platit nebudu.“
Vítězslav se k ní konečně otočil. Ve tváři se mu mísilo překvapení s upřímnou panikou.
„To si děláš legraci? Karolíno, zítra je pětadvacátého!“
„Vím. Ať to zaplatí Beáta Matoušeková. Je to její byt. Nebo to zaplať ty. Případně Anežka Petříčeková, když v něm má nakonec bydlet ona.“
„Jaká Anežka? Zbláznila ses? Co má moje sestra s tímhle společného?“
„Má s tím společného úplně všechno. Včera jsem slyšela, jak si s ní tvoje máma volala. Plánuje, že byt přepíše na Anežku, jakmile bude úvěr splacený. Protože ona má děti a ty jsi prý – cituji – nespolehlivý chlap.“
Vítězslav zbledl, pak mu do tváří vystoupily rudé skvrny.
„Ty jsi ji špehovala?!“
„Vešla jsem do vlastního bytu,“ odpověděla klidně. „Slyšela jsem to náhodou. Ale to teď není podstatné. Podstatné je, že už nebudu sponzorovat vaše rodinné divadlo. Tady končím.“
„Máma by tohle nikdy neřekla! Všechno si vymýšlíš, jen aby sis obhájila svou lakotu! Okamžitě ty peníze pošli!“
„Ne. Na zítřek mám objednaného zubaře. A na víkend jsem si koupila pobyt v lázních. Nervy potřebují trochu péče.“
„Ty ses úplně pomátla? Jaké lázně? A co hypotéka?!“
„To už není moje starost.“
Ten večer vypukla v bytě hádka, jakou za celé jejich manželství nezažili. Vítězslav křičel, vztekle chodil sem a tam, obviňoval Karolínu ze zrady a tvrdil, že chce vyhodit jeho matku na ulici – přestože Beáta Matoušeková vlastnila vlastní pohodlný dvoupokojový byt. Karolína mezitím mlčky balila. Ne všechno, jen to nejnutnější, co bude potřebovat v prvních dnech.
„Jestli teď odejdeš, už tě sem nikdy nepustím!“ řval za ní na chodbě.
„Ten byt není tvůj, abys někoho pouštěl nebo vyhazoval,“ odpověděla tiše a zapnula zip tašky. „Je to byt tvé matky. Vyřiď si to s ní.“
Na noc odešla k přítelkyni. V duši měla zvláštní pachuť, ale zároveň se cítila překvapivě lehce. Jako by ze sebe shodila těžký pytel kamení, který roky vláčela do kopce.
Ráno nezačalo kávou, ale vyzváněním telefonu.
„Karolíno!“ Hlas Beáty Matoušekové zněl ostře, jako když praská sklo. „Co si to dovoluješ? Vítězslav mi volal, že jsi zadržela peníze! Z banky přišla zpráva, že na účtu není dostatek prostředků! Chceš mi zničit úvěrovou historii?“
„Dobré ráno, Beáto Matoušková,“ oddálila si Karolína telefon od ucha. „Proč by to mělo být na mně? Byt je váš. Úvěr taky. Plaťte si ho sama.“
„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?! Dohodly jsme se přece! Bydlíte tam, tak platíte!“
„Dohodly jsme se, že budujeme rodinný domov. Ne že budu financovat byt pro vaši dceru Anežku.“
Na druhém konci se rozhostilo těžké, dusivé ticho.
„Ty… odkud tohle víš?“ Hlas tchyně zjemněl, ale byl zároveň nebezpečně chladný.
„Svět je plný řečí. Čtyři roky jsem byla hloupá. Ale i ten největší blázen občas vystřízliví. Podávám žádost o rozvod. A svůj byt si, prosím, plaťte sama. Máte důchod, máte novou kožešinu. Když ji prodáte, pár měsíců to určitě pokryje.“
„Ty bestie!“ zaječela Beáta Matoušeková. „Proklínám tě!“