„Ode mě neuvidíš ani halíř.“
„Upřímně? Já od vás neviděla ani korunu,“ odpověděla Karolína Moravecová s hořkým úsměvem. „Všechno zmizelo ve vašem betonu. Sbohem.“
Hovor ukončila a bez zaváhání si číslo zablokovala.
Následující čtrnáct dní působilo jako podivný sen. Vítězslav Červený ji bombardoval hovory z neznámých čísel, číhal na ni před prací, střídal výhrůžky žalobami s teatrálními gesty. Jednou hřměl o soudech (o jakých asi?), jindy klečel s kyticemi u jejích nohou a zapřísahal se, ať se vrátí.
„Karolíno, promiň! Máma to jen přehnala! Promluvím s ní, přepíše ten podíl na mě!“ žadonil a křečovitě jí svíral rukáv kabátu u vchodu do kanceláře.
„Na tebe?“ pohlédla na něj soucitně. „A v čem je rozdíl? Dnes by to bylo na tebe, zítra to daruješ Anežce Petříčekové. Nebo to vrátíš mámě. Jsi maminčin chlapeček, Vítězslave. Bez jejího svolení se bojíš i kýchnout. Věděl jsi o Anežčině plánu?“
Odvrátil zrak. Odpověď tím padla sama.
„Takže jsi věděl,“ přikývla Karolína. „A mlčel jsi. Zatímco já dřela na dvou úvazcích, brala bokovky a odpírala si úplně všechno, tys věděl, že mě jen využívají.“
„Ale Anežka je sama… má to těžké… My jsme přece silní, my si to pořídíme později,“ zkoušel to.
„Tak si to pořiďte,“ odvětila klidně. „Když jste tak silní.“
Karolína si pronajala malý garsonkový byt. Peněz měla víc než dost – ukázalo se, že samostatný život vyjde třikrát levněji než soužití s „nezaměstnaným“ manželem a hypotékou. Nechala si nasadit drahou metalokeramickou korunku, koupila nový kabát a přihlásila se do kurzu angličtiny.
Jenže příběh bytu tím zdaleka neskončil.
Po měsíci jí přišla soudní obsílka. Beáta Matoušeková zjevně vsadila vše na jednu kartu a podala žalobu pro „bezdůvodné obohacení“. Požadovala proplacení nákladů za čtyři roky bydlení. Tvrdila, že neexistovala nájemní smlouva a snacha tam žila a čerpala výhody zadarmo.
Karolína zašla za advokátem, starším mužem s mazaným pohledem. Když si návrh přečetl, dlouze se zasmál.
„Dobrá,“ řekl a otřel si brýle. „Pojďme počítat. Máte doklady o převodech?“
„Samozřejmě. Všechny. Jsem účetní, nic nevyhazuju. Platby Vítězslavovi s poznámkou ‚hypotéka‘, přímé převody Beátě Matoušekové, když Vítězslav neměl. Účtenky za stavební materiál, smlouvu s firmou na rekonstrukci mám vedenou na sebe.“
„Výborně. Podáme protižalobu. Budeme chtít uznat, že jste fakticky hradila hypoteční závazek, a požádáme o uznání spoluvlastnického podílu. Šance nejsou velké – vlastníkem je matka – ale jejich nervy to pořádně pocuchá. A k jejich žalobě… prokážeme rodinný vztah a bezplatné bydlení na základě ústní dohody. Navíc vaše investice do rekonstrukce a splátek několikanásobně převyšují jakýkoli tržní nájem.“
Spor se táhl půl roku. Bylo to špinavé a vyčerpávající období. Beáta Matoušeková sehrála přímo v soudní síni „infarkt“. Vítězslav seděl se sklopenou hlavou a na dotazy soudce cosi nesrozumitelně mumlal.
Vyplavalo i leccos dalšího. Ukázalo se, že Vítězslav nejenže nepracoval, ale potají si bral mikropůjčky na své „rozmary“. A inkasní společnosti pak volaly nejen jeho matce, ale i Karolíně – přestože už byli v rozvodovém řízení.
Rozsudek nakonec zněl jasně. Žaloba tchyně byla zamítnuta. Protižaloba Karolíny na uznání podílu rovněž neuspěla (jak advokát předvídal – zákon obejít nelze, formální vlastník zůstává vlastníkem). Soud však uložil Beátě Matoušekové povinnost uhradit Karolíně náklady na rekonstrukci jako „bezdůvodné obohacení“. Šlo o značnou částku – téměř jeden a půl milionu korun – protože Karolína doložila všechny účtenky za drahou kuchyň, sanitu i nábytek, které odmítli vrátit.
„Já tolik peněz nemám!“ křičela Beáta Matoušeková po vyhlášení rozsudku. „Jsem přece důchodkyně!“
„A ta kožešina?“ zeptala se Karolína nevinným tónem a tím otevřela další kapitolu, která se brzy měla dotknout i otázky splátek a dluhů.