Karolína Moravecová to pronesla jen tak mimochodem, když kolem Beáty procházela. Připomněla jí, že má přece vlastní byt. Na hypotéku. A s lehkým úsměvem se ještě zeptala, jak vlastně splátky pokračují.
Ve skutečnosti na tom byly splátky katastrofálně. Vítězslav Červený si ani po měsících nedokázal najít stabilní práci, Anežka Petříčeková, jeho sestra, odmítla jakkoli pomoci s tím, že má vlastní děti a že celý problém je jejich rodinná válka, do které se nehodlá míchat. Banka už třetí měsíc po sobě účtovala penále za prodlení a oficiálně pohrozila vypovězením smlouvy a nuceným prodejem bytu.
Rozvod Karolíny a Vítězslava proběhl rychle a bez zbytečných tahanic. Děti neměli a kromě Vítězslavových dluhů nebylo co dělit.
O rok později se Karolína procházela nákupním centrem a vybírala vánoční dárky. Působila svěže a sebejistě – nový účes, klidný pohled, vyrovnaný úsměv. Zastavila se u výlohy s kávovary a zvažovala, jestli si jeden nekoupí sama pro sebe.
„Karolíno?“
Otočila se. Stál před ní Vítězslav. Vypadal unaveně, zestárle, měl na sobě stejný kabát jako před rokem, jen teď už byl ošoupaný a zašlý.
„Ahoj, Vítězslave.“
„Ahoj… vypadáš skvěle.“
„Děkuju. A taky se tak cítím. Jak se máš? A co tvoje maminka?“
Jeho obličej se stáhl, jako by ho náhle rozbolel zub.
„Banka byt vzala. Šel do dražby, prodali ho za směšnou cenu. Vyšlo to sotva na splacení jistiny. Úroky a pokuty zůstaly na mámě. Teď jí exekutoři berou polovinu důchodu. A i to, co jí soud uložil zaplatit tobě… posílá po tisícovkách korun měsíčně.“
„To mě mrzí,“ odpověděla Karolína zdvořile, bez emocí.
„Teď bydlíme všichni v jejím dvoupokojovém bytě. Já, máma a Anežka s dětmi. Přistěhovala se po rozvodu. Je to šílené, pořádný očistec. Máma do mě jede od rána do večera. Pořád tě zmiňuje. Říká, jaká jsi byla hodná a jak jsme se s tebou měli dobře.“
Karolína se zasmála.
„Vážně? A kam se poděly řeči o špíně a kletbách?“
„To ji přešlo,“ zamumlal. Pak udělal krok blíž. „Karolíno… nedáme si kávu? Změnil jsem se. Jezdím s taxíkem, snažím se. Auto je sice pronajaté, ale pracuju. Strašně mi chybíš. Uvědomil jsem si, jaký jsem byl hlupák. Zkusíme to znovu? Pronajmeme si byt, budeme sami, bez matek…“
Podívala se na něj a necítila vůbec nic. Ani zlost, ani lítost. Jen před ní stál cizí, nepříjemný muž, ze kterého byl cítit levný tabák a nevyřešené problémy.
„Ne, Vítězslave. Znovu začít nejde. Já už jsem totiž na konci. Na konci tohohle ubohého příběhu.“
„Ale přece mezi námi byla láska.“
„Já jsem milovala. Ty jsi měl pohodlnou ženu, která za tebe řešila život. Víš, nedávno jsem si vzala hypotéku. Vlastní. Na své jméno. A byt si opravuju sama. Nikdo mi nikdy neřekne, že to není můj domov. A nikdo mi tam nenastěhuje sestru s dětmi. To je obrovský pocit štěstí – nebýt na nikom závislá.“
„Ztvrdla jsi,“ zabručel.
„Dospěla jsem. Měj se, Vítězslave. A vyřiď pozdrav mamince. A poděkuj jí. Kdyby tehdy nebyla tak chamtivá, možná bych dodnes splácela její sny a ničila si vlastní život. Ona mě osvobodila.“
Karolína se otočila a odešla. Podpatky jí klapaly po lesklé podlaze obchodního centra. Kávovar si nekoupila. Rozhodla se, že peníze raději odloží na dovolenou. Letos chtěla poprvé po pěti letech k moři. Sama. Svobodná a šťastná.
Vítězslav za ní dlouho hleděl, v kapse svíral krabičku levných cigaret a přemýšlel, jak on i jeho matka přišli o slepici, která snášela zlatá vejce, jen proto, že z ní chtěli uvařit polévku. Doma ho čekala hádka kvůli neumytému nádobí, plačící synovci a věčně nespokojená Beáta Matoušeková, která teď každý večer naříkala nad starou fotografií bývalé snachy, nalezenou v zapomenutém albu. Vrátit zpět už ale nešlo nic. Život vystavil účet a ten bylo nutné zaplatit do poslední koruny.