Když Ivana Navrátilová vtrhla do kuchyně bez zaklepání, Martina Petříčeková si právě hřbetem ruky setírala mouku z tváře. Na tváři jí zůstal bílý šmouh, ale to bylo to poslední, co teď řešila. Na stole před ní stály čtyři plechy plné rozpracovaného cukroví – zakázka na dětskou oslavu, termín hořel a trouba v jejich pronajatém bytě fungovala jen tehdy, když se jí zachtělo, podobně jako rozmazlené operní hvězdě.
— Martinko, zlatíčko moje! — přihnala se tchyně s energií letní bouřky, provoněná drahým parfémem a s balíčkem zabaleným do novin v ruce. — Podívej, přinesla jsem ti rybičku, úplně čerstvou, rovnou z trhu. Dneska ji musíš udělat, jinak se zkazí.
Martina se otočila a dlaní si setřela pot z čela. V kuchyni bylo dusno, horko a ona už pátou hodinu stála u plotny. Prsty měla ztuhlé z jemné práce s těstem, záda ji bolela. Jenže tohle Ivana Navrátilová nevnímala. Viděla jen svůj úkol — doručit rybu.
— Děkuju, ale dnes to nezvládnu, — řekla Martina klidně, i když ji to stálo úsilí. — Mám akutní zakázku a musím všechno odevzdat do večera.
Výraz tchyně se okamžitě proměnil. Úsměv ztuhl, oči se zúžily.
— Jak to, že to nestihneš? Vždyť ta ryba přijde vniveč! Já se pro vás snažila, vstávala jsem v šest a jela na trh. A ty zase jen pečeš. Ondřej můj dře jako kůň a ty pořád jen s těma sušenkama. Nemyslíš, že by sis konečně měla najít pořádnou práci? Nějaký kancelář, jako normální lidi.
Martina sevřela rty. To téma se vracelo pravidelně. Domácí zakázky, které jí vydělávaly víc než manželův plat ve stavební firmě, Ivana Navrátilová zarputile označovala za „hraní si“ a „nic seriózního“.
— Tohle je moje práce, — odpověděla tiše, ale pevně. — Živím se tím. Nájem platíme z těchhle peněz.
— Ale prosím tě, vydělává, — mávla tchyně rukou. — Pár korun. Kdybys měla normální místo, s výplatou a dovolenou, to by bylo něco jiného. Takhle člověk ani neví, co vlastně děláš.
Martina ucítila, jak se v ní cosi zahřívá. Otevřela ústa, aby odpověděla, ale v tu chvíli se v předsíni ozvaly kroky. Domů přišel Ondřej Moravec.
— Mami! — zaradoval se, když vstoupil do kuchyně. — Ty jsi tady tak brzy?
— Synáčku, přinesla jsem vám rybu, — okamžitě se k němu otočila Ivana Navrátilová a rozzářila se mateřskou něhou. — Úplně čerstvá. Martina ji hned připraví.
Ondřej se podíval na manželku. Na její unavený obličej, na plechy plné těsta, na přeplněný dřez. A přikývl.
— To je super, mami. Díky. Marti, uděláš ji, jo?
Tak prostě. Bez dotazů, bez snahy pochopit. Martina měla pocit, že se v ní něco tiše přetrhlo. Ne s prasknutím, ale nenápadně, jako když povolí dlouho odřený provaz.
— Ne, — řekla.
V kuchyni se rozhostilo ticho. Tchyně i manžel na ni zírali, jako by promluvila cizím jazykem.
— Jak to myslíš? — vzpamatoval se první Ondřej.
— Myslím to vážně, — Martina si utřela ruce do zástěry. — Pracuju. Mám zakázku za sedm tisíc korun. Nezvládnu zároveň vařit rybu a dokončit objednávku. Omlouvám se.
Tvář Ivany Navrátilové se pokryla rudými skvrnami.
— Ty si snad děláš legraci! Já k tobě přijdu s dobrým úmyslem a ty se takhle zachováš? Nevděčnice! Ondřeji, slyšíš, jak se mnou mluví?
Ondřej bezradně přejížděl pohledem mezi matkou a manželkou.
— Marti, vždyť se máma snažila…
— Snažila? — Martina ucítila, jak se v ní zvedá vlna, dlouho potlačovaná kvůli „rodině“ a „klidu doma“. — Ona se snaží každý týden. Jednou přinese polévku, kterou je nutné okamžitě ohřát…