…kterou je nutné hned ohřát, jindy taštičky, co se přece musejí sníst ještě dnes, nebo celé kuře, které mám okamžitě strčit do trouby. A to, že mám vlastní práci, vlastní rozvrh a vlastní čas, se nebere v potaz! Jako by na tom nezáleželo. Vždyť přece „nepracuju“, že? Jen sedím doma a zabývám se hloupostmi!
— Jaké hlouposti?! — rozčílila se Ivana Navrátilová. — Já jen chci, aby byl můj syn pořádně najedený! Ne aby žil o sušenkách!
— Já ho živím tím, co si sama vydělám! — Martině Petříčekové přeskočil hlas. — Z mých zakázek platíme tenhle byt! Díky mým dortům máme lednici i pračku! Ondřejův plat sotva pokryje energie a benzín! Jenže to se nepočítá, viďte? Protože to prý není skutečná práce!
Ondřej Moravec zbledl a nervózně polkl.
— Marti, to s tím přece nesouvisí…
— Souvisí! — otočila se k němu prudce. — Souvisí to se vším. Tvoje máma mi roky naznačuje, že nejsem dost dobrá. Že vařím špatně, uklízím špatně, pracuju špatně. A ty mlčíš. Nebo ještě hůř — přikyvuješ!
— Svoji matku respektuju, — ztvrdl Ondřejův hlas. — A ty bys ji měla respektovat taky. Je starší, má zkušenosti. Myslí to dobře.
— Dobře? — hořce se zasmála Martina. — Ona chce, abych byla pohodlná. Abych všechno odložila, kdykoli si poručí. Abych vařila to, co přinese. Abych žila podle jejích pravidel!
Ivana Navrátilová zvedla bradu a dotčeně se narovnala.
— Aha! Takže já jsem na obtíž! Já, která ho porodila, vychovala a postavila na nohy! Ondřeji, slyšíš to? Ona by mě nejradši vymazala z vašeho života!
— Já jen chci respekt! — vykřikla Martina. — Chci, aby se mě někdo zeptal, jestli se mi to hodí! Aby se ke mně nechodilo bez ohlášení! Aby mi nikdo nediktoval, jak mám žít!
Ondřej k ní udělal krok. V obličeji neměl ani stopu emocí.
— Moje máma má právo přijít, kdy se jí zachce. Tak jsem to rozhodl.
Ta věta dopadla do ticha jako těžký kámen. Martina se na něj dívala a měla pocit, že před sebou stojí cizí člověk. Vlastně ne — poprvé po třech letech manželství viděla jasně. Nestál před ní partner ani opora. Viděla muže, pro kterého bude matka vždycky přednější než manželka.
— Jasné, — zašeptala.
Něco v jejím tónu Ondřeje znervóznělo.
— Marti…
— Je mi to úplně jasné, — zopakovala pevněji. — Ty už sis vybral. A já teď udělám to samé.
Sundala zástěru a přehodila ji přes opěradlo židle. Ruce se jí třásly, ale hlas měla klidný.
— Ondřeji, jsem unavená z toho, že jsem v tomhle bytě neviditelná. Unavená z neustálého obhajování své práce. Unavená z toho, že jsem pro tvoji mámu pořád špatně a pro tebe nikdy dost důležitá.
— Co to má znamenat?! — znervózněl.
— Balím si věci, — odpověděla prostě. — Potřebuju pár dní na přemýšlení. Přespím u kamarádky.
Ivana Navrátilová zalapala po dechu.
— No jasně! Typická dnešní mládež! První hádka a hned útěk! A kde je rodina? Kde je trpělivost?
Martina se na ni dlouze podívala.
— Paní Navrátilová, tři roky jsem byla trpělivá. Snášela jsem poznámky o mé práci, neohlášené návštěvy i neustálé vměšování do našeho života. Vydržela jsem to, protože jsem milovala vašeho syna. Jenže láska není kámen. Neustálým nerespektem se obrousí až zmizí.
Pak se znovu obrátila k manželovi.
— Až budeš připravený mluvit se mnou ne jako syn své matky, ale jako můj manžel, zavolej. Možná ještě půjde něco spravit. A možná už ne.
Martina odešla do ložnice, vytáhla cestovní tašku a začala do ní skládat oblečení. Ruce se jí třásly, v hrudi to pálilo, ale slzy nepřicházely — jako by se vyčerpaly už dávno.