Mezi dalším „to děláš špatně“ a obligátním „máma přece ví líp“ už Martina Petříčeková neměla sílu cokoliv vysvětlovat.
Ondřej Moravec stál opřený o futra a mlčky sledoval, jak balí poslední věci. V očích měl zmatek a cosi jako strach.
— Marti, takhle to nedělej. Pojďme si to v klidu vyříkat.
— V klidu? — zapnula zip na tašce a krátce se na něj podívala. — Ondřeji, my jsme si to vyříkávali pořád dokola. Prosila jsem tě, abys se mě zastal. Aby sis srovnal hranice se svou matkou. Aby sis vážil mé práce. Co se za tu dobu změnilo?
Nevěděl, co odpovědět.
— Přesně tak, — zvedla tašku ze země. — Nezměnilo se vůbec nic. Protože ty se měnit nechceš. Vyhovuje ti, když mlčím a všechno snáším.
Vyšla z ložnice do předsíně. Ivana Navrátilová seděla v kuchyni, ruce sepjaté, výraz oběti dokonale nacvičený.
— Takhle se mi odvděčuje za péči, — pronesla hlasitě. — Ondrášku, nech ji jít. Projde se, uklidní se a zase se vrátí.
Martina se zastavila ve dveřích.
— Já se nejdu projít. Odcházím, abych si připomněla, kým jsem. Protože za tři roky v téhle rodině jsem se rozplynula. Stala jsem se stínem. Pohodlným doplňkem. Domácí silou, která ještě ke všemu vydělává. Potřebuju čas, abych si ujasnila, jestli se chci do téhle role vůbec vrátit.
Odešla. Dveře se za ní zavřely tiše, bez prásknutí. Ondřej zůstal stát uprostřed chodby a zíral na kliku. Za zády mu matka cosi vykládala o nevděčnosti, dnešní mládeži a nutnosti ukázat, kdo je v bytě pánem.
Nevnímal ji. V hlavě mu zněla jediná věta: „Proměnila jsem se ve stín.“ A poprvé po třech letech se pokusil vybavit si, kdy se Martiny naposledy zeptal, jak se má. Jak dopadla zakázka. Jestli je unavená. Jestli nepotřebuje pomoct.
Nevzpomněl si.
Tři dny strávila Martina u kamarádky Sofie Šimonové. Tři dny pracovala, dokončovala zakázky, setkávala se s klienty. A po dlouhé době se jí znovu dýchalo lehce. Nikdo jí nevpadal do bytu bez ohlášení. Nikdo jí neopravoval každý krok. Nikdo nesnižoval hodnotu její práce.
Sofie si jí jednoho večera všimla a řekla:
— Ty úplně záříš. Jako by ti někdo sundal batoh plný kamení.
Martina se nad tím zamyslela.
— Asi máš pravdu. Netušila jsem, jak moc mě to dusilo. Dokud jsem neodešla.
Ondřej volal den co den. Nejdřív naléhal, aby se vrátila. Pak prosil. Nakonec se už jen ptal, jak se má. Odpovídala stručně a slušně. Bez hněvu, ale s odstupem.
Čtvrtý den přijel za Sofií osobně. Stál před domem s obrovskou kyticí pivoněk — jejích oblíbených. Když Martina sešla dolů, působil zlomeně a nejistě.
— Můžeme si promluvit?
Zašli do nedaleké kavárny a posadili se k oknu. Ondřej dlouho mlčel, otáčel v prstech hrnek s vychladlou kávou.
— Mluvil jsem s mámou, — začal konečně. — Doopravdy. Řekl jsem jí, že už nemůže chodit bez ohlášení. Že musí respektovat tvoji práci i tvůj čas.
Martina ho pozorovala, aniž by ho přerušila.
— Urazila se. Tvrdila, že ji zrazuju. Že si vybírám tebe místo ní, — zvedl k ní oči. — A já jsem řekl, že ano. Vybírám si svou ženu. Protože ty jsi moje rodina. A s mámou teď budou jasné hranice.
Martinu píchlo u srdce.
— Ondřeji…
— Počkej, — jemně jí stiskl ruku. — Došlo mi to. Pozdě, ale přece. Tři dny jsem seděl sám v bytě a přemýšlel. Nikdy jsem si nevšímal, kolik toho zvládáš. Jak jsi unavená. Jak se snažíš. Pro mě to bylo samozřejmé pozadí: hotové jídlo, uklizený byt, peníze na účtu. Bral jsem to jako vzduch.
Hlas se mu zlomil.
— Přitom pracuješ víc než já. Vyděláváš víc než já. A k tomu táhneš celou domácnost. A já jsem ještě dovolil, aby do toho máma neustále mluvila.