— Svoje děti s sebou neberu. Na dovolenou pojedou jen potomci mé dcery! — vyštěkla tchyně ostře, až to v místnosti zazvonilo.
Alena Křížková stála před otevřenou skříní a pečlivě skládala dětské oblečení do úhledných hromádek. Venku za oknem se snášel studený říjnový déšť, ale jí to náladu nekazilo. Už za tři dny měla celá rodina nastoupit do letadla směr Turecko. První zahraniční dovolená, o které snila dlouhé dva roky.
Čtyřletý Matěj Horský se s plastovým letadélkem proháněl po bytě a nadšeně napodoboval zvuky startu. Osmiletá Eliška Brožová seděla u stolu, vážná a soustředěná, a ukládala pastelky s omalovánkami do batohu.
— Mami, budou v letadle pohádky? — zeptala se Eliška a posunula si brýle na nose.
— Ano, zlatíčko, budou tam filmy, hry, všechno možné — odpověděla Alena a vložila do kufru nové dětské plavky, které koupili speciálně na tuto cestu.
Na dovolenou šetřili půl roku. Alena pracovala jako administrativní síla na stomatologické klinice, její manžel Radek Jelínek byl inženýrem ve výrobním závodě. Každou korunu obraceli dvakrát, vzdali se drobných radostí. Teď si ale konečně mohli dopřát čtrnáct dní u moře, všichni pohromadě.
Z chodby se ozvalo zabouchnutí dveří. Radek přišel domů. Hned za ním vstoupila Ivana Roubíková. Sundala si kabát a přejela místnost přísným pohledem, v němž se okamžitě objevilo odsouzení.
— Zase je tu nepořádek — zabručela. — Kam si tu má moje dcera se svými kluky vůbec sednout?
Radek měl sestru Michaelu Králíkovou, která bydlela v nedalekém městě. Občas přijela na návštěvu se svými syny — čtrnáctiletým Ondřejem Peškou a devítiletým Tobiasem Malým. Věkově byli téměř stejně staří jako Aleniny děti.
— Michaela se teď nechystá přijet — řekla Alena klidně. — A navíc by se tu místo našlo pro všechny.
Ivana jen nespokojeně odfrkla a odešla do kuchyně. Alena pokračovala v balení a snažila se nevnímat tiché, ale vytrvalé reptání.
— Radku, prosím tě, přines rodné listy dětí — požádala ho. — Chci si ještě jednou zkontrolovat dokumenty.
Radek se zarazil a nervózně přešlapoval.
— Víš… ještě jsem ti to neřekl. Lístky koupila máma. Prý má známé v cestovce a vyšla z toho sleva.
Alena jen přikývla. Nepřišlo jí to zvláštní — Ivana v cestovním ruchu kdysi pracovala a kontakty si udržovala.
— Dobře. A kde jsou letenky?
— Zůstaly u ní. Přinese je zítra.
Následující den přišla Ivana Roubíková s deskami v ruce. S okázalým gestem je položila na stůl.
— Tady to máte. Všechno zařízené, sedadla vedle sebe.
Alena vzala letenky do ruky a začala je procházet. Radek Jelínek — ano. Ivana Roubíková — ano. Ondřej Peška, čtrnáct let — tady je. Tobias Malý, devět let — také.
Lístky přerovnala, pak ještě jednou. Nakonec zvedla oči k tchyni.
— A kde jsou letenky pro mě a děti?
— Jaké pro vás? — zatvářila se Ivana nevinně.
— Pro mě, Elišku a Matěje.
Ivana mávla rukou.
— Koupila jsem čtyři. Pro sebe, pro syna a pro vnuky.
Alena cítila, jak se jí stáhly svaly v obličeji. Pomalu položila letenky zpět na stůl.
— Ivano Roubíková, vy přece víte, že Radek má dvě děti.
— To vím — přikývla. — Ale víc lístků jsem si dovolit nemohla. A navíc jsem kluky od dcery neviděla už půl roku. Je nejvyšší čas, aby si užili babičku.
Alena sevřela ruce v pěst.
— Zastavme se. My jsme půl roku šetřili na rodinnou dovolenou. Pro celou rodinu.
— Ty klidně zůstaň doma s dětmi — pokrčila Ivana rameny. — Radek si potřebuje odpočinout. Chlap pracuje, je unavený.
Alena se otočila k manželovi. Radek se díval do země a vyhýbal se jejím očím.
— Radku, řekni něco.
Zvedl hlavu, ale v jeho pohledu byla spíš nejistota než opora.
— Možná… možná příště. Máma už ty lístky koupila, dala za to peníze…
— Čí peníze? — snažila se Alena mluvit klidně, ale hlas se jí zlomil.
— Společné — vložila se do toho Ivana. — Radek mi je dal. A já rozhodla, kdo poletí.
Alena zavřela oči. Pokoušela se pochopit, co se právě stalo. Půl roku odříkání, sen o společné dovolené, dětské nadšení — všechno se v jediném okamžiku začalo bortit, ale konečný dopad si ještě odmítala plně připustit.