Déšť za okny dál tiše stékal po skle. Do odletu zbývaly tři dny a ještě včera se zdálo, že vytoužená dovolená je na dosah. Teď se ale všechny plány rozpadly jako domeček z karet.
Přesto Alena Křížková svého rozhodnutí nelitovala. Odpočinek byl příjemný, ale vlastní zásady pro ni znamenaly víc než pár dní u moře.
Hned ráno systematicky začala uklízet vše, co připomínalo chystanou cestu. Kufry, které stály připravené u stěny, odsunula stranou. Dětské pasy vrátila do skříně k ostatním rodinným dokumentům. Nové plavky, sandály i kloboučky skončily zpět na policích. Sen o pláži se rozplynul, ale uvnitř cítila zvláštní, tichý klid.
Eliška Brožová stála opodál a mlčky sledovala, jak matka vyndává věci z kufrů. Na nic se neptala, ale z jejího výrazu bylo jasné, že pochopila všechno.
— Mami, pojedeme někdy jindy? Třeba až našetříme víc peněz? — zeptala se tiše.
— Určitě, zlatíčko. Ale až tehdy, když pojedeme všichni společně — odpověděla Alena a něžně jí pohladila vlasy.
Mezitím se probudil i Matěj Horský a s nadšením přiběhl ke kufrům.
— Kde jsou letadla? Letíme dneska? — vyhrkl radostně.
Alena si k němu dřepla.
— Dneska ne, Matěji. Poletíme jindy, až bude všechno opravdu připravené.
Chlapec na okamžik posmutněl, ale brzy se vrátil ke svým hračkám. Ve čtyřech letech děti přijímají změny snáz, než si dospělí myslí.
Radek Jelínek vyšel z koupelny už oblečený. V obličeji měl zmatek i pocit viny.
— Aleno, neměli bychom si o tom ještě promluvit? Nemůžeš přece chtít, aby moje máma na poslední chvíli sháněla další letenky… — zkusil opatrně.
Alena ani nezvedla hlavu od uklízení.
— Radku, slyšel jsi, co tvoje matka řekla. Řešit se to mělo ve chvíli, kdy označila naše děti za cizí.
— To můžeme probrat později, hlavně se teď nehadejme… — namítl slabě.
Alena se narovnala a zadívala se mu přímo do očí. Její pohled byl chladný a pevný.
— Později už je pozdě. Ta slova padla a nelze je vzít zpátky.
Radek zmlkl. Došly mu argumenty a pochopil, že pro to, co se stalo, neexistuje omluva.
V tom okamžiku se otevřely dveře bytu a vešla Ivana Roubíková. Byla plná energie a očividně se těšila na cestu.
— Radku, pohni si! Taxi už jede, na letiště se nesmí přijít pozdě — poručila a pak si všimla rozházených věcí. — Co to má znamenat?
— My nikam nejedeme — odpověděla Alena klidně.
Ivana Roubíková tleskla rukama a zasyčela skrz zuby:
— Tak si klidně seď doma, když jsi tak pyšná. Můj syn pojede podle plánu.
Alena beze slova vzala děti za ruce a odvedla je do jejich pokoje. Dveře zavřela tiše, ale rozhodně. Tím bylo vše řečeno.
— Chvíli si tady hrajte, půjdu do kuchyně — řekla dětem.
Na chodbě pokračovala vyhrocená výměna názorů mezi matkou a synem.
— Zbláznil ses? Lístky jsou zaplacené, všechno je zařízené! — rozčilovala se Ivana Roubíková.
— Mami, takhle to není správné… Nechat Alenu samotnou s dětmi… — bránil se Radek.
Alena stála za dveřmi dětského pokoje a slyšela každé slovo. Srdce se jí svíralo, ale její odhodlání tím jen sílilo. Nikdo nemá právo dělit děti na hodné a nehodné.
— Přestaň. Eliška a Matěj jsou moje děti — ozval se Radek.
— Na papíře možná. Krev ale není moje. Nemám povinnost se o ně starat.
— Nikdo po tobě nechce, abys je živila! Platíme si všechno sami!
— No vida, jaký jsi hrdina. Manželka tě dobře naučila odporovat vlastní matce.
Alena se tiše vrátila k dětem. Matěj stavěl věž z kostek, Eliška si četla knihu. Obyčejný, klidný obraz dětství — a přitom se za zdí rozhodovalo o osudu celé rodiny.
Zhruba po hodině Ivana Roubíková odešla sama. Radek zůstal doma, zmítaný pochybnostmi.
— Neměl bych přece jen jet? Byla by škoda těch letenek… — pronesl nejistě.
— Rozhodni se sám — odpověděla Alena chladně. — Já už jasno mám.
Radek až do večera bezcílně přecházel po bytě. Volal na letiště, zjišťoval, zda lze lístky vrátit. Pak ještě telefonoval matce, jestli se k nim dá cestou připojit.
Ivana Roubíková nakonec odletěla s vnuky, Ondřejem Peškou a Tobiasem Malým. Chlapci se na cestu těšili a netušili, jak hluboký rodinný spor za jejich radostí zůstal skrytý.