— Takže jste se rozhodla, že moje děti si žádný odpočinek nezaslouží? — pronesla Alena Křížková a v hlase jí zazníval chlad, který skrýval narůstající hněv.
Ivana Roubíková se narovnala, ramena dozadu, bradu vzhůru. Zaujala postoj, jako by šla do otevřeného boje.
— Rozhodla jsem se, že s penězi mého syna budu nakládat podle vlastního uvážení…
— Pro koho konkrétně? — skočila jí Alena do řeči. — Dokončete tu větu.
Ivana se ani na okamžik nezarazila.
— Jednoduše řečeno… tvoje děti s námi nikam nepojedou. Na dovolenou beru jen děti své dcery!
V místnosti se rozhostilo ticho, těžké a dusivé. Alena hleděla na tchyni s výrazem, v němž se mísil šok a nevěřícnost. „Děti.“ Ne. „Cizí spratci.“ Tak nazvala její syna a dceru.
— Mami, co to říkáš? — ozval se konečně Radek Jelínek. — Vždyť jsou to i moje děti.
— Jestli jsou tvoje, nebo nejsou, to je vedlejší — odsekla Ivana bez mrknutí oka. — Podstatné je, že nejsou z mé krve. A já své peníze na cizí děti utrácet nebudu.
Alena se pomalu zvedla ze židle. Prsty se jí třásly, tentokrát už ne z bezmoci, ale z potlačovaného vzteku.
— Radku, chci odpověď. Hned. Opravdu chceš jet na dovolenou a nechat tady manželku a děti?
Radek přešlapoval, pohledem těkal mezi matkou a ženou, jako by doufal, že se problém vyřeší sám.
— Bylo by… nepříjemné to rušit. Máma se s tím tolik nadřela, koupila letenky, všechno zařídila…
Alena se beze slova otočila a odešla z pokoje. Na chodbě narazila na Elišku Brožovou, která stála u dveří dětského pokoje. Bylo jasné, že slyšela každé slovo.
— Mami… my vážně nikam nepoletíme? — zeptala se potichu.
Alena si k ní dřepla a pevně ji objala.
— Nevím, zlatíčko. Ale pokud někam poletíme, tak jedině všichni společně.
Eliška přikývla a vrátila se k sobě. Matěj Horský spal, netuše, jaká bouře se kolem něj právě přehnala.
Alena zamířila do ložnice a začala skládat oblečení zpět do skříně. Pohyby měla mechanické, myslí však byla úplně jinde. Cizí děti. Spratci. Opravdu takhle o nich Ivana přemýšlela celé ty roky?
Po půl hodině se ve dveřích objevil Radek. Sedl si na kraj postele a provinile se na Alenu podíval.
— Aleno, nezlob se. Máma jen… hrozně se jí stýskalo po Michaeliných dětech.
— A po těch našich ne? — odpověděla, aniž by k němu vzhlédla. — Vždyť bydlí ve stejném městě, vídá je skoro každý týden.
— To je jiné…
— Ano, je — přikývla Alena. — Protože to nejsou děti tvé ženy, ale tvé sestry.
Radek mlčel. Alena pokračovala v balení.
— Víš, co mě ranilo nejvíc? Ne to, že je tvoje matka urazila. Ale to, že jsi mlčel.
— Nemlčel jsem! Řekl jsem, že jsou moje!
— Až potom — otočila se k němu. — Ne hned. Ne ve chvíli, kdy je ponížila.
Radek sklopil hlavu.
— Je pro mě těžké se s mámou hádat. Zaplatila to, dala do toho peníze…
— Naše společné peníze — připomněla mu Alena klidně, ale tvrdě. — Peníze, které jsme dávali stranou na rodinnou dovolenou. Pro čtyři lidi.
— Tak třeba příště…
— Žádné příště nebude — přerušila ho rázně. — Ne alespoň s tvojí matkou.
Radek zvedl hlavu.
— Jak to myslíš?
— Myslím tím, že nedovolím, aby někdo rozděloval naše děti na vlastní a cizí. Jestli Ivana Roubíková považuje Elišku a Matěje za méněcenné, pak s ní žádné společné cesty mít nebudeme.
— Přeháníš. Máma to tak nemyslela…
— A jak to tedy myslela? — otočila se k němu čelem. — Vysvětli mi, jak jinak se dá chápat věta „tvoje děti s sebou neberu“.
Radek neměl co říct. Argumenty došly.
— Já nikam nejedu — prohlásila Alena rozhodně. — A děti taky ne. Jestli chceš trávit dovolenou s matkou a synovci, je to tvoje volba. Ale bez nás.
— Aleno, buď rozumná…
— Právě že jsem — skočila mu do řeči. — Rozumná žena nedovolí, aby někdo ponižoval její děti. Ani kvůli klidu v rodině.
Radek vstal, chvíli bezradně postával.
— Dobře. Promluvím si s mámou. Třeba bude souhlasit, že koupí ještě dvě letenky…
Alena se mu podívala přímo do očí.
— O letenky nejde. Jde o to, že tvoje matka považuje moje děti za nehodné. A ty to mlčky přijímáš.
— Nepřijímám!
— Tak se té dovolené vzdej. Řekni jí, že tvoje rodina jsme my čtyři. Buď pojedeme všichni, nebo nikdo.
Radek zamrkal, zjevně zaskočený. Bylo vidět, že se nechce rozhodovat.
— Musím si to promyslet — zamumlal a odešel z ložnice.
Alena zůstala sama. Za okny se rozpršelo a podzimní déšť monotónně bubnoval do skla, jako by předznamenával další těžké dny.