Byl to den jednotvárný, olověný a tíživý, jako by se nad městem rozprostřela beznaděj. Karolíně tehdy připadalo, že obloha tušila předem, co se chystá vstoupit do jejich životů.
Jakmile Simona Bílýová promluvila, Karolína zbystřila. Hlas se jí třásl a nebylo třeba dlouhého vysvětlování – bylo jasné, že se stalo něco zlého.
„Mají podezření na nějakou vývojovou vadu,“ dostala ze sebe Simona s námahou.
Karolína se okamžitě sebrala a jela za ní. Seděly spolu v kuchyni, plakaly rameno na rameni a současně se navzájem uklidňovaly. Opakovaly si, že lékaři se někdy mýlí, že podobné nálezy nemusí znamenat konečný verdikt. Přesvědčovaly jedna druhou, že naděje existuje. Musí přece existovat.
Tentokrát však žádný omyl nenastal. Simonu poslali na další vyšetření, podstoupila odběr plodové vody. Výsledek přišel rychle.
„Downův syndrom,“ pronesla Simona monotónně, bez barvy v hlase.
Karolínu tehdy zaplavil zvláštní pocit viny. Když se Simona dozvěděla, že čeká dítě, zatímco ona sama stále ne, cítila závist i vztek. Připadalo jí to nefér. A teď se ptala sama sebe, jestli právě tyhle myšlenky nepřivolaly neštěstí.
Aby se toho pocitu zbavila, ponořila se do hledání informací. Procházela diskusní fóra, četla příběhy jiných žen, shromažďovala cokoliv, co by Simoně mohlo pomoci takovou ránu unést.
„Budeš mít úžasné dítě,“ opakovala jí s přesvědčením.
Simona dlouho mlčela. Pak klidně odpověděla: „Nebudu.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Karolína.
„Tak, že to dítě nebude. Neřekla jsem ti to schválně. Věděla jsem, že bys mě zrazovala… Jenže já takový život nechtěla. Ani pro něj, ani pro sebe.“
Karolína zůstala doslova bez slov. Nedokázala reagovat. Tolikrát spolu o podobných věcech mluvily a vždy se shodly, že by něco takového nikdy nepřipadalo v úvahu. A přesto se Simona rozhodla jinak. Nejenže ukončila těhotenství, ale ani se Karolíně nesvěřila.
Nevypukla žádná hádka, nepadla ostrá slova. Jejich vztah se rozplynul pozvolna. Karolína se začala vyhýbat setkáním, vymýšlela si důvody a výmluvy. Simona to časem pochopila – přestala volat, přestala jezdit.
Karolíně se po ní stýskalo. Když se konečně objevily ony vytoužené dvě čárky, prvním impulzem bylo vzít telefon a zavolat Simoně. Neudělala to. A právě to ráno, kdy ji čekalo první ultrazvukové vyšetření, se jí ten osudový den znovu vybavil. Okamžitě ty vzpomínky zaplašila – bála se je přivolat zpět. U ní to přece dopadne jinak.
Uvařila si kávu, přestože Radim Kratochvíl byl zásadně proti. Tvrdil, že těhotné ženy by kofein pít neměly. Jenže on přece nemohl vědět…