Netušil by to. A z jednoho šálku se přece nemůže nic stát. Ke kávě si Karolína Váchová připravila křupavý toast, potřela ho fíkovou marmeládou a s nečekanou chutí posnídala. Oblékla si své oblíbené tričko – pro štěstí – a vyrazila na ultrazvukové vyšetření.
O srdeční vadě se dozvěděla téměř okamžitě. Nikdo se nesnažil její city obcházet ani ji na špatnou zprávu pozvolna připravovat. Přivolali primářku, která jen letmo pohlédla na obrazovku a bez emocí pronesla:
„Tohle se operovat nedá.“
Karolína měla pocit, že přestala slyšet. Někdo na ni mluvil, ale slova se ztrácela v dunění jejího vlastního srdce. Bušilo zběsile, vytrvale, jako by si v té chvíli uvědomilo, že už netluče jen za ni samotnou. Snažili se z ní něco dostat, ale ona vůbec nechápala co.
„Může pro vás někdo přijet?“ zaznělo nakonec, a teprve to k ní dolehlo.
Zavrtěla hlavou. Radim Kratochvíl byl na služební cestě. Rodiče daleko. Neměla se na koho obrátit. A pak jí to došlo – přece jen někdo existuje…
Simona Bílýová dorazila za půl hodiny. Vlasy měla mokré a podivně zbarvené.
„Byla jsem u kadeřnice,“ odbyla to krátce. „To se spraví.“
Karolína neplakala. Nešlo to. Slzy nepřicházely. O to víc plakala Simona, jako by to měla zvládnout za obě. Karolína se bála, že uslyší fráze typu: já jsem si tím prošla, ty to zvládneš taky. Jenže Simona řekla něco úplně jiného:
„Sepíšeme seznam všech kardiologů a obejdeme jednoho po druhém. A když bude potřeba, poletíme klidně i do Prahy. Není možné, aby se to nedalo řešit.“
Do návratu Radima z pracovní cesty už stihly navštívit polovinu specialistů. A každý z nich verdikt zopakoval: neoperovatelné. Pouze jeden lékař dodal:
„Nechte udělat genetické testy. Pokud vyjdou dobře, můžete to zkusit. Ale záruky vám nedá nikdo.“
Karolína byla na pokraji sil. Radim navíc její pochybnosti ještě prohluboval:
„Vím, jak se na to díváš, ale přesto… Můžeme mít přece ještě zdravé děti. Nemůžeme?“
Možná měl pravdu. Možná ji měli i lékaři. Když jiná cesta neexistuje…
„Cesta existuje vždycky,“ uťala to Simona ostře. „Ani o tom nepřemýšlej. Vím přesně, o čem mluvím.“
O tom starém případu spolu nikdy nemluvily. Karolína se nikdy nezeptala, co tehdy Simona cítila. A Simona nikdy neslyšela to, co jí Karolína tak dlouho nedokázala říct.