Když Lucie Králová vstoupila do ředitelovy kanceláře, srdce jí bušilo téměř stejně silně jako při státnicích. Nebyl to však strach, spíš napjaté očekávání. Věděla, že si ji Bronislav Beneš nepozval bez důvodu. Posledního půl roku jela na doraz: dva zásadní projekty byly hotové s předstihem, klienti nešetřili chválou a celé oddělení vykázalo nárůst výsledků o třicet procent.
— Slečno Králová, posaďte se, prosím, — usmál se Bronislav Beneš a posunul k ní složku s dokumenty. — Mám pro vás příjemnou zprávu. Od prvního března přebíráte vedení oddělení rozvoje. Základní plat se zvyšuje o padesát procent a k tomu náleží pohyblivá složka.
Lucie četla oficiální rozhodnutí a měla pocit, že se dívá na cizí papír. Bylo jí třiatřicet a právě teď přišlo opravdové uznání. Ne obyčejný kariérní posun, ale funkce, ke které se upínala celých pět let.
Cestou domů měla pocit, že se sotva dotýká země. Zastavila se koupit kvalitní víno a dort — taková událost si zasloužila oslavu. Roman Hejda, její manžel, bude mít radost. Tolikrát spolu probírali tuto možnost, snili o tom, že se konečně odstěhují od jeho matky, pronajmou si vlastní byt a možná si začnou odkládat i na něco svého.
— Romane! — vpadla do bytu celá rozzářená. — Neuhodneš, co se stalo!
Roman vyšel z pokoje, ruce si utíral do utěrky. Vysoký, trochu shrbený muž s unaveným pohledem člověka, který tráví většinu života před monitorem.
— Co je? — zeptal se.
— Povýšili mě! Budu vést celé oddělení! Chápeš, co to znamená?
Usmál se, opatrně, jako by se bál projevit přílišné nadšení v těchto zdech.
— Lucko, to je skvělé. Věděl jsem, že to zvládneš.
Objali se a v tu chvíli vyšla ze svého pokoje Libuše Bílýová — Romanova matka, šedesátiletá žena s dokonale upravenými vlasy a výrazem člověka, který má na všechno správný názor.
— Co je to za rozruch? — přejela Lucii hodnotícím pohledem. — A mimochodem, boty máš zase pohozené v předsíni. Proč jsi tak nedbalá?
— Mami, — vstoupil Roman do hovoru, — Lucie dostala velké povýšení.
Libuše Bílýová pozvedla obočí.
— Opravdu? No, to se musí nechat. Aspoň vidíš, že si tě váží. — Odmlčela se a dodala: — Jen si dej pozor, ať ti kariéra nestoupne do hlavy. Rodina je taky důležitá.
Lucie zatnula čelist. Jako vždy. Každý její úspěch musel být doplněn rýpnutím nebo poučkou. Dnes si ale nechtěla kazit radost.
— Samozřejmě, Libuše Bílýová.
— A když už jsme u toho, možná bys teď mohla doma pomáhat víc. Všechno vaření a úklid zůstává na mně, a přitom už nemládnu.
Roman se zamračil, ale mlčel. Lucie se nadechla.
— Domluvily jsme se přece, že si každý uklízí po sobě a vaříme se střídáním.
— Střídáním, — zopakovala posměšně tchyně. — Tvoje „střídání“ vyjde sotva jednou týdně, pokud vůbec.
Lucie se nadechla k odpovědi, ale Roman jí jemně stiskl ruku.
— Mami, prosím. Nemohli bychom mít dnes klid? Je to hezký den.
Libuše Bílýová si odfrkla a odešla zpět do svého pokoje.
Večer seděli s Romanem sami v kuchyni. Nalil víno a pozvedl sklenku.
— Na tebe. Na mou šikovnou ženu.
— Na nás, — opravila ho Lucie. — Romane, teď už se opravdu můžeme odstěhovat. Počítala jsem to — s novým platem bez problémů zvládneme dvoupokojový byt v slušné čtvrti. Nebude to luxus, ale bude náš.
Přikývl, ale v očích mu zůstala známá opatrnost.
— Probereme to. Určitě.
— Co je na tom k probírání? — ucítila, jak se v ní zvedá podráždění. — Je nám třiatřicet. Pět let bydlíme s tvojí matkou. Každý den připomínky, výtky, dohled. Přijdu z práce a necítím se doma, ale jako na výslechu.
— Chápu tě. Jenže… máma už není nejmladší. Sama by to měla těžké.
— Romane, ona pracuje, má spoustu kamarádek, je zdravá a plná energie. Není jí sedmdesát, ale šedesát. A navíc, nestěhujeme se na druhý konec světa.
Mlčel a pomalu otáčel sklenicí v ruce.
— Zkusme počkat do léta, ano? Promluvím s ní.
Lucie dobře věděla, co znamená jeho „promluvím“. V praxi to obvykle znamenalo, že se nezmění vůbec nic.
Následující dva týdny byly zvláštní. Jako by Libuši Bílýovou někdo vyměnil. Usmívala se na Lucii, vyptávala se na práci, nepřipomínala rozházené věci ani špatně umytý dřez. Dokonce jednou v pátek sama uvařila večeři, přestože byla řada na Lucii.
— Na nové pozici musíš být vyčerpaná, — řekla, když před ni postavila talíř s pečení. — Odpočiň si, já to zvládnu.
Lucie se překvapeně podívala na Romana. Ten jen bezradně pokrčil rameny.
— Děkuju, — odpověděla opatrně.
— Není zač. Jsme přece rodina.
Bylo to tak nezvyklé, že Lucie zůstávala ve střehu a v duchu si říkala, jak dlouho tahle nečekaná pohoda asi vydrží, než se situace znovu promění a ukáže svou pravou tvář.