— …oslavu?
— Zasloužíte si ji, o tom není sporu, — odpověděla Lucie Králová klidným, ale pevným hlasem. — Já však nemám povinnost ji financovat. Tenhle večer jste připravila bez mého vědomí. Nikdo se mě na nic neptal, nic se mnou neřešil. Prostě jste mi to oznámila hotové.
— Myslela jsem, že je to samozřejmé! — Libuše Bílýová zvýšila hlas a teatrálně rozhodila rukama. — Jsi přece moje snacha! Bydlíš v mém bytě, používáš všechno, co tu je! Čekala jsem aspoň trochu vděčnosti, aspoň při mém jubileu!
— Mami, prosím tě… — Roman Hejda se snažil postavit mezi ně. — Uklidněme se. Já to zaplatím. Zítra ti pošlu peníze…
— Ne, — uťala ho Lucie ostře. — Romane, ani tě to nenapadne. Nedělej to.
Zůstal na ni hledět, očividně zaskočený.
— Lucko, vždyť už je po oslavě… Hosté se najedli, vypili…
— Právě proto! — otočila se Lucie zpět k tchyni. — A přesto se mě nikdo neobtěžoval zeptat. Byla jste na mě ty dva týdny schválně tak milá? Hrála jste si na laskavost, abych polevila? A pak jste mi podstrčila účet?
Libuše Bílýová sevřela rty do úzké čáry.
— Nic jsem nehrála. Chtěla jsem, abys viděla, že si vážím tvého úspěchu. A myslela jsem, že ty oceníš možnost udělat mi radost.
— Radost za tři sta tisíc korun?! — Luciin hlas se zlomil a přešel do výkřiku. Zbylí hosté už se netajili tím, že sledují každý pohyb. — To není dárek. To je nátlak! Věděla jste, že bych nesouhlasila, proto jste mlčela. Využila jste mě!
— Využila?! — Libuši zkřivil obličej vztek. — Jak se opovažuješ! Já jsem tvoje tchyně! Poskytla jsem vám střechu nad hlavou!
— Za kterou platíme energie a kupujeme jídlo! — vyhrkla Lucie. — To není žádná charita!
Roman chytil Lucii za zápěstí.
— Prosím tě, přestaň. Všichni se dívají.
— Ať se dívají! — vytrhla se mu. — Už mám dost mlčení. Dost toho, že všechno snáším! Pět let žiju v tomhle bytě a připadám si spíš jako služka než manželka. Neustálé připomínky, kontrola, věčné výtky… A teď ještě tohle!
Jedna z přítelkyň Libuše Bílýové, starší žena v tmavě vínových šatech, se nejistě ozvala:
— Libuško, možná by to chtělo nechat… Je to nepříjemné…
— Nepříjemné? — Lucie se krátce, nervózně zasmála. — Víte, co je opravdu nepříjemné? Když vás vlastní rodina postaví do pasti.
Libuše nejprve zbledla, pak se jí do tváří nahrnula krev.
— Ty jsi bezcitná a lakomá! — vyprskla. — Stydím se, že si můj syn vzal takovou ženu! Ostatní dávali dárky, utráceli, a ty… ty nic!
— Nikdy jsem nesouhlasila s tím, že váš večer zaplatím! — Lucie cítila, jak v ní vře vztek. — Když jste chtěla okázalé jubileum, měla jste si ho uhradit sama. Nebo požádat syna. Ne mi potají vnutit účty a doufat, že se zaleknu a kývnu!
Hosté si začali rozpačitě vyměňovat pohledy a potichu se chystali k odchodu. Z atmosféry oslavy nezbylo vůbec nic.
Libuše Bílýová stála několik vteřin nehnutě, těžce oddychovala, pak se prudce otočila k baru, kde čekali číšníci.
— Mladý muži! — hlas se jí třásl. — Tady je moje karta. Zaplaťte to.
Vytáhla kreditní kartu a s důrazem ji položila na pult. Číšník, očividně rád, že může scénu ukončit, transakci rychle provedl.
Libuše si kartu vzala, otočila se k Lucii a probodla ji pohledem plným nenávisti. Lucie instinktivně ustoupila o krok.
— Už tě nechci vidět. Rozumíš? Nechci s tebou mít nic společného. V mém bytě jsi cizí člověk.
— Mami! — zkusil Roman zasáhnout, ale mávla nad ním rukou.
— A ty také, Romane. Když dovolíš své ženě, aby se mnou mluvila takhle. Když se mě nezastaneš.
Popadla kabelku a s hlavou hrdě vztyčenou odešla z restaurace. Za ní se vytratili i poslední hosté, mumlajíce rozpačitá rozloučení.
Lucie a Roman zůstali stát uprostřed vyprázdněného sálu. Číšníci tiše sklízeli ze stolů.
— Lucko… — začal Roman opatrně. — Proč jsi to musela…
— Nech to být, — zvedla ruku. — Neříkej mi, že jsem udělala chybu. Jsem vyčerpaná. Pojďme domů.
— Domů? — hořce se pousmál. — K mámě?
— Ano. A zítra se rozhodneme, co dál.
Ráno se Lucie probudila brzy, přestože téměř nespala. Roman se vedle ní převaloval, také vzhůru.
— Romane, — promluvila do stropu. — Odstěhujeme se.
— Lucko…
— Ne. Už žádné zdrobněliny. Tady už žít nemůžu. Najdeme si podnájem. Dneska začneme hledat.
Dlouho mlčel, pak tiše vydechl:
— Dobře.
— Opravdu?
— Ano. Máš pravdu. Je nejvyšší čas.
Otočila se k němu. V jeho očích byla únava, ale i odhodlání.
— Měl jsem to udělat už dávno, — přiznal. — Vždycky jsem se bál mámě ublížit. Ale ty… ty jsi pro mě důležitější. Promiň, že mi to tak dlouho nedocházelo.
Lucie ho objala a poprvé po mnoha měsících pocítila úlevu, jako by se z její hrudi konečně zvedla tíha, která ji dusila.