Lucie si zpočátku říkala, že je to jen klam. Pak ji ale napadlo, že si s ní Roman možná opravdu promluvil. Anebo že si Libuše Bílýová konečně uvědomila, že to s tlakem a výčitkami dlouhodobě přeháněla. Ať už byl důvod jakýkoli, atmosféra v bytě se znatelně změnila. Najednou se tam dalo volně nadechnout, bez pocitu, že každý krok bude sledován a posuzován.
Klid však netrval dlouho.
V sobotu ráno, během snídaně, si Libuše odkašlala a slavnostním tónem oznámila:
— Děti, vy přece víte, že mám brzy kulatiny. Dvacátého třetího.
— Jasně, mami, — přikývl Roman. — Šedesát. To už je velká událost.
— Právě proto, — navázala spokojeně. — Chci to oslavit opravdu hezky. Se vším všudy.
Na chvíli se odmlčela, aby zvýšila napětí, a pak pokračovala:
— Zamluvila jsem sál v „Usedlosti“. Víte, ten restauranční komplex u nábřeží. Krásné prostředí. Sepsala jsem seznam hostů, asi pětatřicet lidí. Rodina, kamarádky, pár kolegyň. Bude slavnostní menu, hudba… prostě večer, jak se sluší a patří.
Lucie se prudce nadechla a málem se zakuckala kávou.
— Pětatřicet lidí? V Usedlosti?
— A co má být? — Libuše se na ni podívala s lehkou výzvou v očích. — Šedesátiny má člověk jen jednou. Chci, aby to stálo za to.
— Mami, to bude stát obrovské peníze, — začal Roman opatrně. — Usedlost patří k nejdražším podnikům.
— No a? — narovnala se Libuše dotčeně. — Celý život jsem pracovala. Myslím, že mám právo dopřát si důstojnou oslavu. Nebo si snad myslíš, že si ji nezasloužím?
— To jsem neřekl…
— Tak kde je problém? Všechno jsem zařídila. Vy jen přijdete. Když chcete, můžete pozvat i pár svých známých.
Lucie mlčela. Něco jí na celé věci nesedělo, jen zatím nedokázala přesně pojmenovat co.
— Dobře, mami, — přikývl nakonec Roman. — Přijdeme. A popřejeme ti, jak se patří.
Libuše se rozzářila.
— Výborně. Mám radost. Bude to večer, na který se nezapomíná.
A skutečně — oslava byla okázalá. Usedlost nezklamala: vysoké stropy, křišťálové lustry, dokonale sehraný personál. Hosté přicházeli slavnostně oblečení, plní elánu, zahrnovali Libuši gratulacemi, květinami a dary. Stoly přetékaly jídlem — předkrmy, steaky, složité saláty i zákusky.
Lucie si oblékla své nejlepší šaty, tmavě modré, které si schovávala jen na výjimečné chvíle, a po celý večer se snažila působit mile. Dala se do řeči s Romanovými příbuznými, které sotva znala, trpělivě poslouchala nekonečné historky Libušiných kamarádek a usmívala se do společných fotografií.
Kolem desáté večer byla úplně vyčerpaná. Nohy ji v lodičkách bolely, hlava třeštila z hluku a hudby. Hosté se pomalu rozcházeli, někteří už odjeli, jiní ještě posedávali u kávy.
Lucie stála u okna a dívala se na tmavou hladinu řeky, když k ní přistoupila Libuše. V obličeji měla zvláštní výraz — spokojenost smíšenou s pevně daným rozhodnutím.
— Lucinko, můžu s tebou na chviličku?
— Ano, samozřejmě.
Libuše se rozhlédla kolem sebe a pak vytáhla z kabelky obálku.
— Tady jsou účty za mou oslavu, — podala jí svazek papírů s výrazem, jako by předávala něco velmi cenného.
Lucie obálku automaticky převzala, zmatená.
— To je… co?
— Vyúčtování. Restaurace, menu, obsluha, — vysvětlovala klidně, téměř laskavě. — A taky pár dalších dokladů. Moje šaty, taxi, květinová výzdoba na stolech. Všechno je přehledně pohromadě.
Lucie nahlédla dovnitř. Účtenek bylo hodně. Navrchu ležel účet z restaurace. Částka jí sevřela žaludek.
— Libuše… já tomu nerozumím. Proč mi to dáváte?
Tchyně se usmála širokým, skoro mateřským úsměvem.
— No přece proto, že to zaplatíš. Jsem si jistá, že takový dárek k mým kulatinám si můžeš dovolit. Teď máš přece skvělou pozici a krásný plat. A navíc… vždyť jsme o tom mluvili.
— Prosím?! — přeběhl jí po zádech mráz. — O čem jsme mluvili? Já s ničím nesouhlasila…
— Nesouhlasila? — zamračila se Libuše. — Vždyť jsem vám o oslavě vyprávěla. Tobě i Romanovi. Všechno jsem popsala: místo, počet hostů, menu. Nikdo z vás nic nenamítal.
— Poslouchali jsme, jak chcete slavit, ale nikdy nepadlo slovo o tom, že to máme platit! — Luciin hlas se zvýšil a několik zbývajících hostů se otočilo.
Roman k nim rychle přišel.
— Co se děje?
— Tvoje máma… — Lucie mu podala obálku. — Chce, abych zaplatila celý tenhle večer.
Roman přelétl účty očima a zbledl.
— Mami… to je skoro tři sta tisíc korun.
— A? — Libuše se opět narovnala. — Lucie teď vydělává víc než dost. Takový dar si může dovolit. Celý život jsem se o tebe starala, vychovala jsem tě sama, dala ti všechno. Snad si zasloužím důstojnou oslavu…