Adéla Králová byla ještě drobek a já poslouchal, co mi táta nařídil. Když řekl, že mám jít do dětského pokoje, šel jsem. Sestra se hned rozplakala, natahovala ruce po tatínkovi a dožadovala se sladkostí. Zkoušel jsem ji uklidnit, navrhl jsem, že jí budu číst pohádku. Naštěstí kývla a schoulila se zpátky do polštářů.
V kuchyni se mezitím Radek Navrátil choval jako někdo, koho přepadlo šílenství. S planoucíma očima se přiblížil k Ludmile Brňákové tak těsně, až se zády dotkla zdi. Uhnout už neměla kam.
„Je to pravda?“ vyrazil ze sebe. „Že Adéla není moje?“
„Prosím tě… Radku… co to říkáš?“ vykoktala ze sebe. „Vzpamatuj se.“
„Moc dobře vím, co říkám,“ odsekl. „Já mám krevní skupinu B pozitivní, ty A pozitivní. A ona,“ kývl hlavou směrem ke dveřím, „má AB negativní. Kdyby se někdo spletl, přece se to dá ověřit znovu.“
Ludmila ho rázně odstrčila, došla ke stolu a těžce se posadila. Složila hlavu do dlaní a zalkala se:
„Bídáci… Vždyť jsem je prosila. Co po mně všichni chtějí? Závidí nám, Radku. Máme všechno, rodinu, hezké děti…“
„Takže prosila,“ procedil. „Aha.“
Odešel z kuchyně a nechal ji tam samotnou, jak se sesouvá do pláče. Jednou uklouzla… z nudy… s inženýrem na služební cestě. Manžel byl pořád pryč, pořád někde na trase. Ve filmech je takový život plný romantiky, ve skutečnosti je prázdný a studený. Ludmila si namluvila, že Radek určitě také nebyl bez viny. Tolik dnů mimo domov… Vyskočila a rozběhla se za ním, jenže už byl pryč. Na stole zůstala ležet jen krabička s marshmallow bonbóny.
Po návratu z další cesty si se mnou táta sedl a mluvil vážně. Chtěl, abych odešel s ním.
„Tati… a co já? A Adéla? Maminka? Nemůžeš zůstat?“ ptal jsem se zoufale.
Připadal jsem si, jako by mi na ramena někdo naložil kus skály. Věděl jsem, že skála se skládá z různých hornin, viděl jsem o tom pořad. I tahle tíha byla složená z mnoha strachů: bázeň, že přijdu o tátu, a děs z rozhodnutí. Ať zvolím jakkoli, o někoho přijdu. Po jednoduchém počítání mi vyšlo, že zůstat je „výhodnější“ – maminka a Adéla byli dva proti jednomu. Jenže někdy by i jedna sestra převážila celý svět.
Táta se se mnou dál vídal. O Adéle ale mluvil, jako by neexistovala. Nerozuměl jsem tomu, ale cítil jsem, že kdyby mi mohl vysvětlit, co se děje, udělal by to. Sestra zpočátku chřadla, plakala a bylo bolestné se na ni dívat. Postupně se však na tátu ptala čím dál méně a začala se uzavírat do sebe, což byl teprve začátek všeho, co mělo přijít.