Postupem času se Adéla Králová uzavírala čím dál víc. Přestala si hrát s ostatními dětmi, celé hodiny proseděla sama u svých hraček a budovala si tichý, nepřístupný svět. Nedokázal jsem přesně pojmenovat, proč zrovna na ni dopadl takový trest, ale tušil jsem to. A pokud šlo o mámu…
Máma se zbláznila. Jinak se to říct nedalo. Začala domů tahat věci z popelnic – nejdřív drobnosti, které ještě šly nějak využít, a dalo se namlouvat si, že jsou k něčemu dobré. Jenže brzy už nosila úplně všechno. Bez rozmyslu. Bez hranic. My dva s Adélou jsme pro ni přestali existovat. Seděla uprostřed svého smetištního pokladu, cosi si mumlala, třídila a přerovnávala. Nechápal jsem, jak se z mladé, hezké ženy mohl během roku a půl stát tenhle stín. Tátovi jsem ale neřekl ani slovo.
O nás se tak nějak starala sousedka, Květoslava Pražáková. Jídlo jsem zvládal aspoň provizorně z alimentů od otce. Zato zápach, který se zažral do bytu, do oblečení i do vlasů… ten byl neřešitelný. Ve škole si ze mě dělali legraci, ale konflikty jsem se snažil dusit v sobě.
Jedno odpoledne jsem zaklepal u sousedky.
„Teto Květo, naučíte mě žehlit?“
„Matějíčku, to bys měl nejdřív pořádně vyprat,“ ohradila se a okyseleně se ušklíbla.
„To nemá cenu. Pral jsem. Zítra jdu za tátou a musím aspoň trochu vypadat.“
„Počkej… on o Ludmile Brňákové nic neví?“ zalapala po dechu.
„Neřeknu mu to. Odešel. Takže to není jeho starost.“
Pustila mě dovnitř, pak se zamyslela a rozhodla:
„Přiveď i Adélu. Dám vás oba do pořádku. A noste si ke mně oblečení, budete se převlékat tady. Víc pro vás teď udělat nemůžu.“
Tak jsme to udělali. Přestal jsem aspoň zapáchat jako bezdomovec a měl klid ve škole. Jenže starostlivá Květoslava u toho nezůstala. Zašla za tátou a bez okolků mu to všechno vpálila. Ten mě pak zastavil po vyučování.
„Proč jsi mlčel?“
„A co by se změnilo? Vrátil by ses?“
„Ne. Ale mohl bys bydlet u mě.“
„A Adéla?“
Táta mlčel. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se domů.
„Počkej! Adéla může být u babičky.“
„Ta má nového manžela. Nemá na nás čas.“
„Jasně… po kom asi,“ začal a zarazil se.
Nakonec se přece jen pokusil promluvit s bývalou tchyní, Květoslavou Pražákovou.
„Radku, zbláznil ses? Na co bych si brala malé děti, když mám druhé mládí?“
„Ale Adéla je vaše vnučka!“
„Škoda.“
„Cože?!“ nechápal táta.
„Škoda, že mateřství je vždy jisté, ale otcovství ne. Kdybych měla syna a jeho děti… kdo ví, čí by vlastně byly.“