Její smích zněl otevřeně posměšně. Naznačovala, že odpovědnost z ní snadno sklouzne – ruce má přece čisté. „Teoreticky ano, krev by tu byla,“ utrousila chladně, „jenže já už žiju svůj vlastní život.“
Táta si hořce povzdechl. „Jak jsem si vůbec mohl vzít Ludmilu Brňákovou? Stačilo se na vás pořádně podívat dřív a všechno by mi došlo.“
Jednoho rána jsem se probudil a doma bylo podezřele ticho. Ludmila nikde. Její nepořádek zůstal, byt vypadal jako obvykle zanedbaně, jen náš pokoj s Adélou Královou zůstal ušetřený. Otevřel jsem okno, aby dovnitř vnikl mrazivý vzduch a trochu rozptýlil zápach. Sestře jsem nachystal snídani, sám jsem do sebe něco rychle hodil a pak ji zavedl k sousedce.
„Máma tu není a já musím do školy,“ vysvětlil jsem.
„Jak to, že není?“ vyjekla Květoslava Pražáková. „V takové zimě? Kam by šla?“
Pravda vyšla najevo brzy. Moje nezodpovědná, zlomená matka skončila na vzdálené skládce. Proč tam zamrzla a nevrátila se domů, nikdo nedokázal říct. Květoslava jen tiše poznamenala, že si pro nás přijde sociální služba a rozhodne, co dál. A skutečně přišli. Úřednice se rozhlédla po bytě a obrátila se k sousedce:
„Nebylo by možné všechno vyřídit u vás?“
„Klidně, pojďte dál,“ pokrčila rameny Květoslava.
„Moment!“ ozval se zespodu známý hlas. Táta stoupal po schodech. „Promiňte, přijel jsem rovnou z letu. To jsou moje děti.“
„A byt patří vám?“ ušklíbla se pracovnice péče.
Táta se ani nepodíval dovnitř. Otočil se ke mně: „Sbal se. Jedeme domů. Tady to pak dořešíme.“
„A Adéla?“ vydechl jsem vyděšeně.
„Samozřejmě. Adélo, ty taky.“
Sestra se odlepila od zdi, kde stála jako přimražená, a váhavě k němu došla.
„Tati… to jsi opravdu ty?“
Zvedl ji do náruče, přitiskl k sobě a těžce si povzdechl. „Ano, zlatíčko. Jsem tady. Už je to v pořádku.“
„Neodcházej už nikdy!“ rozplakala se.
Ztuhl jsem strachy, že nás prozradí a úřednice nás odvede pryč. Ta si však nás přestala všímat a cosi si šeptala se sousedkou. Táta držel Adélu v náručí a po tváři mu tekly slzy. Snažil se zlobit, držet si odstup, ale láska k nám byla silnější než cokoliv jiného.
„Neodejdu,“ vzlykal. „Už vás nikdy neopustím.“