— Vendulo, už toho nech, — Rostislav Růžička si unaveně promnul obličej, jako by tím chtěl setřít celé téma. — Jsi přece rozumná ženská. Víš, že nikdo není imunní vůči chybám.
Vendula Tomášeková mu neodpověděla. Beze slova se sklonila ke kuchyňské lince a znovu přejela hadrem po desce stolu, přestože už byla dávno naleštěná. Uklízení se pro ni během let stalo zvláštním rituálem — způsobem, jak udržet alespoň vnější řád, když se uvnitř všechno rozpadalo.
— Vždyť o nic zásadního nešlo, — pokračoval Rostislav klidnějším tónem. — Byl to okamžik slabosti. Nic víc. A ty přece víš, že miluju jen tebe.
Vendulina ruka se zastavila. Pomalu se narovnala a když promluvila, její hlas byl tichý, až děsivě klidný:
— Láska? A co přesně bych měla o té tvojí lásce vědět, Rostislave? To, že jsi půl roku vodil sotva dvacetiletou holku po restauracích? Kupoval jí dárky? Nebo to, že teď čeká dítě — tvoje dítě?
— Vendulo…
— Ne. Teď mluvím já. Sedmnáct let, Rozumíš? Sedmnáct let jsem byla ta „chápavá manželka“. Ta, která přehlížela večerní návraty, cizí parfém na košilích, podivné telefonáty. Pořád jsem si říkala: jednou se zastaví, pochopí, že rodina má přednost…
Do ticha náhle bouchly vstupní dveře a bytem se rozlehl hlas patnáctileté Klaudie Pospíšilové, která se vrátila z tréninku.
— Mami, tati, jsem doma! Co je dneska k večeři?
— Běž si do pokoje, zlato, — odpověděla Vendula tlumeně. — Já s tátou ještě mluvíme.
Klaudie se ale objevila ve dveřích kuchyně a rychle přelétla pohledem ztuhlé tváře obou rodičů.
— Zase se hádáte? Kvůli té holce, že jo?
Rostislav sebou trhl.
— Ty… odkud to víš?
— Tati, nejsem slepá. Viděla jsem vás před měsícem v obchodním centru. Jak ses schovával za sloup… bylo to fakt trapné.
Vendule se stáhlo hrdlo. Klaudie věděla. Celou dobu věděla — a mlčela.
— Klaudinko…
— To je dobrý, mami, — pokrčila rameny s únavou, která se k jejímu věku vůbec nehodila. — Nejsem hluchá. A navíc… celý barák to už řeší.
Vendula dceru poslala do jejího pokoje a sama se těžce sesunula na židli. Před očima se jí začal odvíjet jejich společný život — jako starý film, jeden obraz střídal druhý.
Viděla samu sebe jako mladou manželku, jak jednou našla v kapse Rostislavova saka dvě vstupenky do divadla. Byly dvě. Jenže s ní tam nikdy nešel. Tehdy, před deseti lety, se omlouval okázale: květiny, klečení, slzy. „Vendulko, nic to neznamená, byl to jen flirt, jen adrenalin. Vždyť víš, že miluju jen tebe.“
Věděla to? Chtěla tomu věřit. Odpustila.
Pak přišla epizoda s mladou praktikantkou z jeho oddělení. Náhoda — Vendula je zahlédla v kavárně. Rostislav jí podával zmrzlinu lžičkou, úplně stejně jako kdysi Vendule. Následoval výbuch, pláč, další sliby:
„Přísahám, už nikdy. Bylo to nějaké pomatení. Ty jsi přece moudrá, ty to pochopíš…“
Pochopila. Zase odpustila.
Před třemi lety služební cesta do Tábora. Vrátil se s rudými skvrnami na krku. Tvrdil, že jde o alergii na slunce. Směšné. Přesto přikývla: „Dobře, Rostislave, nechme to být. Hlavní je, že jsi doma.“
Ale byl vůbec doma? Tělem možná. Myšlenkami a srdcem ne. Ty bloudily jinde — za novými zážitky, novými ženami, novými iluzemi lásky.
— Vendulo, proč nic neříkáš? — přerušil její myšlenky jeho hlas. — Musíme si to vyříkat.
— O čem chceš mluvit? — podívala se na něj. — O tom, jak jsi pokaždé přísahal, že je to naposledy? Nebo o tom, jak jsem pokaždé předstírala, že ti věřím?
— Ale ty jsi věřila…
— Ne! — vyhrkla. — Nevytvářej si pohádky. Jen jsem se bála. Bála jsem se samoty. Toho, že to nezvládnu. Co řeknou lidi. Že Klaudie zůstane bez táty…
Rostislav si přisunul židli blíž.
— Vidíš? Sama víš, že rodinu je potřeba udržet. Kvůli dceři, kvůli…
— Ani to nezkoušej! — praštila dlaní do stolu. — Neber si do pusy naši dceru! Myslel jsi na ni, když jsi tahal tu svou… když jsi s ní vysedával po restauracích? Když ses schovával v obchodním centru? Když jsi jí udělal dítě?
— Žádné dítě nebude, — vyhrkl rychle. — Postará se o to. Už jsme domluvení.
— Domluvení? — Vendula se hořce usmála. — A ví, že jsi ženatý? Že máš dceru skoro v jejím věku?
— Ví, — sklopil zrak. — Teď už ano.
— Takže půl roku to nevěděla?
V hlavě se Vendule vybavil okamžik, kdy se o jejich románku dozvěděla poprvé. Náhodou zaslechla rozhovor kolegyň v kuřárně — probíraly, jak šéf obchodního oddělení chodí s mladou servírkou z bistra naproti kanceláři. Nejprve tomu nevěřila. Kolik jen je ve městě Rostislavů? Jenže pak…
Pak přišlo ponižující sledování. Seděla večer v autě poblíž jeho práce. Viděla ho nastupovat do taxíku s dlouhonohou blondýnou. Jela za nimi. Restaurace. Skrz okno sledovala jejich smích, jeho dlaň na její ruce, lžičku s dezertem — úplně stejně jako kdysi u ní. Stejně jako u té praktikantky.
— Pamatuješ, Rostislave, — řekla tiše, — jak ses seznámil s tou úplně první? Jak se jmenovala… Viktorie Pražáková?
— Co to s tím… — začal, ale Vendula větu nechala doznít v napjatém tichu, které už slibovalo další odhalení.