— Ne, počkej. Zkusme si to projít hezky popořadě. Bylo to přece na firemním večírku, že? Tehdy jsi mi tvrdil, že o nic nejde — jen tanec, pár úsměvů, nevinné laškování. A pak jsem doma objevila lístky do divadla. Vzpomínáš si, jak jsi přísahal, že to bylo poprvé a zároveň naposledy?
Rostislav se zamračil a zkřivil ústa.
— Proč se pořád rýpeš v tom, co už je dávno pryč?
— Protože to neskončilo. Pak přišla Dagmar Tichýová, praktikantka. Pamatuješ si kavárnu Monplaisir? Jahodovou zmrzlinu? I tehdy jsi mluvil o poblouznění, o chvilkové slabosti, o tom, že to nic neznamená…
— Vendulo…
— A co pracovní cesta do Tábora? — pokračovala, jako by ho vůbec neslyšela. — Jak se jmenovala ta žena tam? Nebo ses ani neobtěžoval zeptat?
— Přestaň!
— Nepřestanu! — hlas se jí zlomil a po tvářích se jí rozkutálely slzy. — Protože si pamatuju všechno, Rostislave. Každý jednotlivý případ. Každou ženu. Každou lež. Pamatuju si, jak ses vracel domů, jak jsi mě objímal, zapřísahal se láskou a sliboval, že se změníš…
— Já tě opravdu miluju, — natáhl k ní ruku.
— Miluješ? — cukla sebou a ruku mu vytrhla. — A co podle tebe láska znamená? Podvádět? Lhat? Ponižovat?
— Já jsem nechtěl…
— Víš, co je na tom všem nejhorší? — otřela si Vendula slzy hřbetem ruky. — Ne to, že jsi mě zrazoval. Ale že ses pokaždé vrátil. Pokaždé jsi mě donutil odpustit, smířit se, tvářit se, že je všechno v pořádku. „Ty jsi přece rozumná žena,“ pamatuješ? Kolikrát jsi mi tohle říkal?
Rostislav mlčel. Hleděl do země, ramena svěšená.
— A já tomu věřila, — pokračovala tiše. — Věřila jsem, že musím být rozumná, že musím odpouštět, že mám za každou cenu udržet rodinu. Víš, kolikrát mi tvoje máma opakovala: „Vendulko, chlapi holt zahýbají, hlavní je, že se vrátí domů“?
— Máma to nemyslela zle…
— Myslela tím jediné — vychovat ze mě pohodlnou manželku. Takovou, která všechno vydrží, všechno promině, a ještě se bude cítit provinile. Jenže já už nechci být rozumná. Nechci být pohodlná. Nechci dál předstírat, že se nic neděje.
Rostislav vstal, několikrát přešel kuchyň sem a tam.
— A co naše rodina? Sedmnáct let společného života přece není maličkost. Máme dceru, společné přátele, zvyky, celý život…
— Zvyky, — zopakovala Vendula dutě. — Přesně tak. Ty sis zvykl zahýbat a já jsem si zvykla odpouštět. Pěkný model rodiny, nemyslíš?
V hlavě se jí náhle vybavila vzpomínka stará tři roky. Po návratu z té „služebky“ do Tábora už to nevydržela a objednala se k psycholožce. Tajně. Manželovi namluvila, že jde na kosmetiku.
„Proč mu to pokaždé promíjíte?“ zeptala se jí tehdy starší žena s brýlemi, když si Vendulu pozorně prohlížela.
„Protože ho miluju,“ odpověděla bez zaváhání.
„A jste si jistá, že to není spíš strach z toho zůstat sama?“
Tehdy se urazila, odešla dřív, než sezení skončilo. Dnes jí ta otázka zněla v hlavě jako varovný zvon.
— Víš, Rostislave, — řekla pomalu, — já tě opravdu milovala. Strašně moc. Pamatuješ si, jak jsme se poznali?
Usmál se.
— Jasně. Zakopla jsi na chodníku a já tě chytil…
— A přitom jsi mi polil kabát kávou, — doplnila ho. — Pak jsi mě zatáhl do kavárny, abys mě zahřál horkou čokoládou. Tehdy jsi byl jiný. Skutečný. Upřímný.
— Takový jsem přece pořád.
— Ne, — zavrtěla hlavou. — Teď jsi jako herec, který se tak dlouho přetvařuje, až uvěřil vlastní roli. Roli milujícího manžela, který si „jen občas dopřeje drobnou slabost“.
V předsíni se ozvaly klíče a prásknutí dveří. Z práce se vrátila Irena Zemanová, která s nimi bydlela posledních pět let po smrti manžela.
— Copak tu sedíte potmě? — rozsvítila světlo. — Rostíku, ty už jsi doma? Koupila jsem koláče…
Zarazila se, když uviděla Venduliny zarudlé oči.
— Co se stalo? Zase jste se pohádali? Vendulko, kolikrát ti mám říkat, že jsi přece chytrá ženská…
— Mami, prosím tě, — zamručil Rostislav.
— Jak prosím? — rozčilila se. — Já snad nemám právo něco říct? Vendulo, děvče, vždyť se zbytečně trápíš. No tak si někde odskočil, no a co…
— Odskočil? — Vendula se hystericky zasmála. — Paní Zemanová, víte vůbec, že váš syn přivedl do jiného stavu holku o dvacet let mladší?
Irena zbledla.
— Jak se to vyjadřuješ! Jak si tohle můžeš dovolit?
— A vy si jak můžete dovolovat tohle? — Vendula vyskočila ze židle. — Jak můžete pořád dokola omlouvat jeho nevěry? „Všichni chlapi zahýbají“, „žena musí být moudrá“, „hlavně že se vrátí domů“… To jste ho takhle vychovala?
— To si nedovol! — vyjela tchyně. — Vychovávala jsem ho sama, bez otce!
— A vychovala jste muže, který má pocit, že si může dovolit úplně všechno!
— Dost! — Rostislav praštil pěstí do stolu. — Moji matku urážet nebudeš!
— Takže ponižovat manželku je v pořádku? — zeptala se Vendula tiše.
Kuchyní se rozlilo ticho. Bylo slyšet jen tikání starých hodin na zdi, památky po babičce. Sedmnáct let odměřovaly jejich společný čas. Sedmnáct let lží, nevěr a odpuštění.
Vendula se pomalu narovnala.
— Už nemůžu. Jsem unavená. Unavená z toho být moudrá, unavená z odpouštění, unavená z předstírání, že je všechno v pořádku. Podávám žádost o rozvod.
— Cože?! — vyhrkli zároveň Rostislav i Irena Zemanová.