— Počkejte, — Vendula Tomášeková se jí postavila do cesty a nedovolila jí projít. — Když už jsme to otevřeli, dořešme to. Co ti vlastně nasliboval? Věčnou lásku? Rozvod? Nebo jen drahé dárky a pocit, že žiješ pohádkový život?
Petra Mlynářová sklopila oči.
— Říkal, že se ženou už nežije… — pronesla sotva slyšitelně. — Že mu prý nechcete dát rozvod.
Vendula se znovu rozesmála. Tentokrát to nebyl smích pobavený, ale drsný, zlomený.
— Rostislave, ty jsi opravdu talent. Vždycky nová verze. Pamatuješ, co jsi vykládal Viktorii Pražákové? Že ti nerozumím a nevážím si tě. Dagmar Tichýové jsi tvrdil, že mezi námi dávno nic není. A té holce z Tábora jsi dokonce namluvil, že jsem vážně nemocná a sama tě přemlouvám, ať si užíváš „lázeňské románky“…
— Jak tohle můžeš vědět… — začal Rostislav, ale nedokončil.
— Jak to vím? — skočila mu do řeči Vendula. — Protože mi všechny psaly. Každá jedna. Vždycky ve chvíli, kdy ses jim přestal ozývat. Plakaly, vztekaly se, chtěly odpovědi. A já? Já mlčela. Pořád jsem mlčela. Roky ticha.
Na okamžik se odmlčela a zhluboka se nadechla.
— Víš, Petro, co je na tom všem nejhorší? Že ty nejsi poslední. Přijdou další. Mladší, hezčí, naivnější. Každé z nich bude lhát totéž. A pak se vrátí domů — ke „chápající manželce“, která všechno odpustí.
— Já o tom nevěděla, — zašeptala Petra. — Přísahám, že ne…
— Já ti věřím, — odpověděla Vendula překvapivě klidně. — Opravdu jsi to nevěděla. Stejně jako žádná před tebou. Teď už ale víš. A je na tobě, jestli chceš být další milenkou ženatého muže, který nikdy rodinu neopustí. Nebo… — na chvíli se zarazila — …nebo jednou zůstaneš sama s dítětem, jehož otec už dávno patří někomu jinému.
Irena Zemanová, která dosud mlčela, se náhle rozvzlykala.
— Rostislave… jak jsi to mohl udělat? Já tě přece takhle nevychovala…
Vendula se k ní pomalu otočila.
— A jak jste ho vychovala, Ireno? Že chlap má právo zahýbat? Že „všichni tím projdou“? Že žena musí všechno vydržet? Pamatujete, co jste mi říkala po aféře s Viktorií? „Hlavně že se vrací domů.“ A on se vracel. Vždycky. Protože věděl, že ho omluvíte, pochopíte, přijmete.
— Chtěla jsem to nejlepší… pro rodinu, — zamumlala tchyně.
— Pro rodinu? — Vendule se zlomil hlas. — Víte, kolik mě ta rodina stála? Kolik nocí jsem probděla, přemýšlela, kde je a s kým? Kolikrát jsem polykala prášky na uklidnění, jen abych se nezhroutila? Kolikrát jsem…
Nedopověděla to. Klaudie Pospíšilová beze slov objala matku.
— Stačí, mami. Už dost. Ať odejde.
— Jak jako odejde? — polekala se Irena. — Vždyť je to jeho byt!
— Není, mami, — řekl Rostislav nečekaně pevně. — Už není.
Pak se obrátil k Petře.
— Pojď, odvezu tě domů. Musíme si promluvit.
— Nemusíš mě nikam vozit, — odpověděla tiše. — Zvládnu to sama. A… promiňte. Všichni mi promiňte.
Když za ní zapadly dveře, Rostislav se těžce posadil.
— Vendulo, prosím, zkusme si ještě promluvit…
— Ne, — zavrtěla hlavou. — Žádné další rozhovory. A žádná další odpuštění. Zítra podám žádost o rozvod.
— Ale…
— Žádné „ale“. Už nechci být moudrá manželka. Chci být obyčejná, šťastná žena.
— A co já? — ozvala se Irena téměř dětským hlasem.
— Ty tu můžeš zůstat, — řekla Vendula sama překvapená vlastními slovy. — Ale jen za jedné podmínky. Už mě nikdy nebudeš poučovat o ženské trpělivosti.
Pozdě večer, když Rostislav s kufrem odešel přespat k příteli a tchyně se zavřela ve svém pokoji, zůstaly Vendula s Klaudií samy v kuchyni.
— Mami, — řekla Klaudie zamyšleně a otáčela hrnek v dlaních, — dneska jsi byla po dlouhé době sama sebou.
— Sama sebou? — podivila se Vendula.
— Opravdová. Ne ta, co všechno snáší a předstírá, že je v pořádku. Ale žena, která má právo cítit bolest, vztek i smutek.
Vendula ji tiše objala.
— Kdy jsi tak dospěla?
— Když jsem se dívala, jak rok od roku zhasínáš, — odpověděla prostě. — Už dávno vím, že je lepší být sama než žít s někým, kdo zrazuje.
— Budeš šťastná, — usmála se Vendula jemně. — Taková, jakou jsem si přála být já.
Ráno se probudila s lehkostí, kterou nepoznala celé roky. Poprvé ji nenapadlo, kde je manžel a jakou výmluvu si zase vymyslí. Už nehrála roli „chápající ženy“.
Vstala, připravila snídani pro dceru a tchyni, zavolala do práce a vzala si volno. Pak se zadívala do zrcadla — a spatřila ženu, která se po dlouhé době usmívá.
Telefon nepřestával zvonit. Rostislav, Irena, přátelé — všichni ji přemlouvali, ať si to rozmyslí, ať si promluví, ať dá ještě jednu šanci. Vendula už ale nikoho neposlouchala.
Protože toho dne se neprobudila jako „moudrá manželka“. Probudila se jako ona sama — žena, která si zvolila svobodu, úctu k sobě a právo být šťastná.