To lednové ráno dorazil Břetislav Procházka do práce přesně v devět, jako ostatně téměř každý den. U vstupu krátce kývl na hlídače Antonína Švece, kterému tu neřekl nikdo jinak než „strejda Tonda“, a pak vyšel po schodech do čtvrtého patra. Jakmile otevřel dveře kanceláře, ovanula ho známá vůně čerstvé kávy. To Vladimír Blažek odvedle si opět připravoval svou oblíbenou silnou směs s kapkou skořice. Všechno působilo naprosto všedně, až banálně – den jako tisíce předchozích za více než dvacet let v jedné stavební firmě.
„Dobré ráno, pane Procházko,“ ozvalo se náhle za jeho zády. Hlas Amálie Hájekové ho vytrhl z papírů, do kterých byl ponořený. Stála ve dveřích a usmívala se tím zvláštním způsobem, při němž ho v poslední době nepříjemně píchalo někde u srdce. Když před třemi měsíci nastoupila do jejich oddělení, ani na okamžik by ho nenapadlo, že se věci vyvinou právě takhle.
Vlasy měla stažené do ledabylého drdolu, líčení sotva znatelné, světle modrou halenku… Proč si vůbec všímal takových maličkostí? Vždyť doma na něj čekala Gabriela Tomášeková – žena, se kterou prožil celý dospělý život a kterou měl vždycky za tu jedinou.
„Pane Procházko, mohl byste mi prosím pomoct s těmi výpočty? Nějak se v té specifikaci ztrácím,“ požádala Amálie a posadila se na okraj jeho stolu. Lehce se k němu naklonila a on zachytil jemnou, květinovou vůni jejího parfému.
„Samozřejmě, podíváme se na to,“ odpověděl co nejodměřeněji. Přesto cítil, jak mu její blízkost zrychluje tep.
Když večer odemykal dveře bytu, přivítala ho známá vůně čerstvých koláčů. Gabriela je pekla každý pátek – zelné, jeho nejoblíbenější. Dvacet let stejný recept, stejný den v týdnu. Dřív v tom cítil klid a jistotu, teď ho ta pravidelnost zvláštně tížila.
„Jdeš dnes nějak pozdě,“ řekla mu v předsíni. V očích se jí mihla obava, které si v poslední době začal všímat častěji. „Stalo se něco v práci?“
„Ale ne, všechno normální,“ zalhal, když si zul boty. „Jen se to tam trochu nahromadilo.“
Večeře proběhla v tichu. Gabriela po něm občas koutkem oka pohlédla, ale na nic se neptala. Jen vráska mezi obočím se jí prohloubila a prsty nervózně drobily chléb. Bývali zvyklí si u stolu vyprávět, plánovat víkend, sdílet drobnosti všedního dne. Kdy se to vytratilo?
V noci nemohl Břetislav usnout. Za okny se snášel sníh v těžkých, pomalých vločkách. Gabriela vedle něj tiše oddychovala, zachumlaná do peřiny. Díval se na její důvěrně známou tvář, kterou osvětlovalo světlo pouliční lampy, a přemýšlel, jak podivně dokáže život zamíchat kartami. Dlouhá léta má člověk pocit, že je vše pevné a dané. A pak se objeví někdo nový… a základy, budované roky, se začnou drolit.
Telefon tiše zavibroval. Zpráva: „Dobrou noc, Břetislave. Děkuju za dnešní pomoc…“ Amálie. Neodpověděl. Jen se otočil na druhý bok. Spánek ale stále nepřicházel. V hlavě se mu honila jediná myšlenka – jak snadné je překročit hranici, aniž by to člověk měl v úmyslu. Jak nenápadně začíná zrada, i když zatím existuje jen v myšlenkách.
Únor byl studený, vlhký a nepřívětivý, s ostrým větrem a olověnou oblohou. Břetislav zůstával v kanceláři čím dál častěji dlouho do večera. Navenek kvůli práci, uvnitř ale věděl, že důvod je složitější. Amálie si právě tyto chvíle vybírala k delším rozhovorům. A jednoho večera, když už se venku setmělo a v celé budově zůstali sami dva, se něco zlomilo.
„Břetislave…“