„…“ Amálie Hájeková se posadila na okraj jeho pracovního stolu, jako to udělala už mnohokrát předtím. Tentokrát však bylo něco jinak. V jejím hlase zaznívala nová tvrdost, neklid a odhodlání, které Břetislav okamžitě vycítil. „Musíme si promluvit.“
Zvedl oči od monitoru. Tlumené světlo lampy kreslilo po stěnách kanceláře nepravidelné stíny a místnost se nořila do šera. V tom přítmí Amáliina tvář působila téměř nepřirozeně živě – oči se jí leskly horečnatým leskem, tváře měla lehce zardělé a rty, pootevřené, se nepatrně chvěly. Uvědomil si, jak je v tu chvíli krásná, a hned se za tu myšlenku v duchu okřikl.
„Už to nedokážu dál držet v sobě,“ pronesla tiše, hlas se jí lámal, jako by se jí nedostávalo dechu. „Copak to necítíš? To, co je mezi námi… tu přitažlivost, to napětí. Všimnu si každého tvého pohledu, každého zdánlivě náhodného doteku. Vždycky sebou trhneš, když stojím blízko.“
Po zádech mu přejel mrazivý pocit. Nebyla v tom touha ani vzrušení, spíš instinktivní strach. Jasně cítil, jak se rozpadá pečlivě budovaná hranice, která ho dosud chránila. V ústech měl sucho a v hlavě mu bušila jediná myšlenka: Ne. Tohle se nesmí stát.
„Amálie, prosím tě…“
„Ne, teď poslouchej ty,“ přerušila ho a posunula se k němu blíž. „Vidím, jak tě doma všechno tíží. Kdykoliv mluvíš o manželce, máš v očích únavu, rezignaci. Opravdu si nemyslíš, že by sis zasloužil víc? Že máš právo být doopravdy šťastný?“
Otevřeným oknem dovnitř vtrhl poryv studeného větru a rozházel papíry po stole. Z ulice doléhal tlumený šum večerního města. Břetislav si nevědomky pohrával s prstenem na prstu – obyčejným, lehce ošoupaným po dvaceti letech nošení. Uvnitř byl sotva čitelný nápis „Navždy spolu“. Gabriela Tomášeková na něm tehdy trvala, zatímco on se její romantice jen shovívavě smál.
„Mohli bychom být tak šťastní,“ šeptala Amálie a položila mu ruku na rameno. Dotekem jím projel elektrický výboj. „Nikdo by se to nemusel dozvědět. Bylo by to jen naše.“ Její hlas mu pálil kůži. „Zkus si představit, jak jiný, jak barevný by mohl být tvůj život.“
V tu chvíli se rozsvítil displej jeho telefonu. Objevila se letní fotografie: on a Gabriela ve staré zahradě, sluneční paprsky zachycené v jejích prošedivělých vlasech, na jeho hlavě nakřivo položený věnec z lučního kvítí.
Ten den měl v paměti do posledního detailu. Vůni zralých třešní, její smích, když ho krmila plody přímo ze stromu, i to, jak pak seděli v altánu a ona se soustředěným zamračením vytahovala třísku z jeho dlaně. Na displeji zablikalo jméno „Gabriela“ a stud ho bodl ostřeji než výčitka.
„Nezvedej to,“ zašeptala Amálie a přikryla jeho ruku svou. „Zůstaň se mnou…“
Telefon umlkl. O chvíli později přišla zpráva: „Břetíku, přijdeš dnes k večeři? Udělala jsem tvůj oblíbený plov.“
Tak obyčejná otázka. Tak známý projev péče. A přesto se mu v hrudi všechno svíralo, protože si naplno uvědomil, jak blízko stál propasti.
Domů dorazil pozdě. Gabriela už spala – nebo jen předstírala spánek. V kuchyni na něj čekala vystydlá večeře, pečlivě zakrytá utěrkou, tichá připomínka života, který mohl během jediného večera nenávratně ztratit.