Pohled mu znovu sklouzl ke kuchyňskému stolu. Obyčejný výjev, jakých zažil stovky – talíř s plovem, krajíc chleba, nakrájené okurky z té samé dřevěné bečky, kterou spolu na podzim plnili solí. Právě v té všednosti ho cosi bodlo u srdce. Poprvé po dlouhé době ho sevřel opravdový strach. Ne z budoucnosti, ale z toho, jak snadno lze jedním špatným krokem rozmetat všechno, co se budovalo celé roky. Jak rychle se dá přijít o to nejcennější, když člověk podlehne klamu a lesku přeludu.
Tu noc znovu nezamhouřil oči. Ležel nehybně vedle Gabriely Tomášekové a naslouchal jejímu klidnému dechu. V hlavě se mu odvíjel jejich společný příběh. Nebyly to jen návyky a sdílená každodennost, ale celý život prožitý bok po boku. První malý byt, narození syna, těžké období, kdy onemocněla Gábinina maminka a oni se střídali u nemocniční postele… Jak by tohle všechno mohl zapřít? Jak by mohl zradit něco takového?
Na displeji telefonu se přitom vytrvale rozsvěcela nepřečtená zpráva od Amálie Hájekové: „Přemýšlej o nás. O tom, jací bychom spolu mohli být…“
– Nezvedej to, – řekla tehdy Amálie a položila mu ruku na zápěstí. – Nech všechno za sebou…
Břetislav Procházka se prudce odtáhl, jako by se dotkl rozpáleného kovu. V hlavě se mu náhle rozjasnilo, jako když silný závan větru rozptýlí hustou mlhu. Podíval se na ženu před sebou – půvabnou, přitažlivou, lákavou… a přesto cizí. Naprosto vzdálenou.
– Víš, Amálie… – ozval se jeho hlas pevněji, než sám čekal. – Mluvíš o štěstí. Jenže co to vlastně je? Možná to nejsou motýli v břiše ani bezhlavá vášeň.
Zvedl se od stolu a přešel k oknu. Pod ním se rozprostíral večerní městský ruch, moře světel se odráželo ve skle a spolu s nimi i jeho vlastní tvář – unavená, poznamenaná, ale konečně rozhodnutá.
– Štěstí je, když se uprostřed noci probudíš a první, co uděláš, je, že se ujistíš, jestli tvá žena nemá studené ruce. Když jí každé ráno vaříš kávu, i když tvrdí, že to zvládne sama. Když spolu unesete ztráty, nemoci, nezdary… – otočil se k Amálii. – Když znáš každou vrásku v obličeji člověka, kterého miluješ, a víš, že tam je proto, že jste tím vším prošli společně.
– A nechybí ti něco nového? – zazněla v jejím hlase téměř dětská dotčenost. – Neunavuje tě život ze zvyku?
Břetislav se hořce pousmál. – Víš, co je na tom nejabsurdnější? Že jsem o tom opravdu začal pochybovat. Nechal jsem se oslnit blyštivým obalem a zapomněl se podívat dovnitř. A tam… tam nebylo nic. Jen prázdno. Hezky zabalené, barevné, ale prázdné.
Bez váhání popadl telefon a stiskl tlačítko volání. Každý tón se mu ozýval v hlavě jako úder vlastního srdce.
– Amálie, stačí. Jsem ženatý a miluji svou ženu, – vyšlo z něj klidně, samozřejmě. – A víš co? Já jsem skutečně šťastný. Jen jsem na to na chvíli zapomněl.
Gabriela to zvedla po třetím zazvonění. V sluchátku se ozval její známý, lehce ustaraný hlas: – Břetislave? Kde jsi?
– Jedu domů, lásko. Už jsem na cestě domů…
Když odcházel z kanceláře, neohlédl se. Za zády sice zaslechl tlumené vzlyknutí, ale to už pro něj nemělo váhu. Před ním byl dlouhý rozhovor s manželkou – upřímný, možná bolestivý, ale nevyhnutelný. Protože skutečné štěstí může vyrůst jen z pravdy, i když někdy pálí.
Cesta domů se mu zdála nekonečná. Jel pomalu, sledoval kapky deště na asfaltu a v duchu si skládal slova. Věděl, že právě teď se rozhoduje o osudu jejich manželství – a že záleží jen na tom, zda dokáže najít ta správná slova, až otevře dveře.