Oba, Rostislav i Irena Zemanová, vyhrkli zároveň, jako by jim v tu chvíli někdo vyrazil dech.
— Přesně tak. Dost bylo všeho. Už se odmítám chovat jako hadr, po kterém si může kdokoli beztrestně otírat boty.
— Ale Vendulo, vždyť… — začala tchyně nejistě, hlas se jí zlomil.
— Žádné „ale“! — Vendula ucítila, jak se v ní vzdouvá vlna hněvu. Nebyla hysterická, byla ostrá a čistá, skoro osvobozující. — Víte, kolikrát jsem mlčela? Kolikrát jsem přikyvovala a dělala, že mu věřím? „Zdržel jsem se v práci“, „mám důležitou schůzku“, „jedu na služebku“… A já doma seděla, koukala do zdi a přemýšlela, s kým zrovna je. Kde je. Jaké další ženě vykládá ty samé pohádky.
Na okamžik se zarazila, aby popadla dech.
— A pak se pokaždé vrátil. Sebejistý, spokojený, přesvědčený, že mu všechno projde. A já… já odpouštěla. Protože „rozumná manželka“. Protože „kvůli rodině“. Protože „všichni to tak mají“.
— Vendulko, — zkusila Irena Zemanová natáhnout ruce, aby ji obejmula. — Uklidni se…
— Nesahejte na mě! — Vendula ucukla. — Nesete na tom svůj díl viny. Věděla jste o každé jeho ženě. Věděla — a kryla ho. „Chlapeček je unavený“, „potřebuje si odpočinout“, „chlapi to tak prostě mají“… Fuj!
Vyrazila z kuchyně, vpadla do ložnice a rozrazila dveře skříně. Začala vyhazovat Rostislavovy košile, svetry a kalhoty přímo na podlahu.
— Vezmi si to všechno! A běž za tou svou mladinkou. Třeba bude dost „moudrá“, aby ti tolerovala noční tahy a lži!
Ve dveřích se objevila Klaudie Pospíšilová.
— Mami, co se děje?
— Zlato, běž do svého pokoje, — řekla Vendula unaveně, jako by z ní každé slovo vysávalo sílu.
— Nepůjdu, — zavrtěla Klaudie hlavou. — Nejsem už malá. Přestaňte mě pořád odstrkovat jako dítě.
Vendula se zastavila a zadívala se na dceru. Najednou před sebou neviděla holčičku, ale skoro dospělou slečnu. Pevný pohled, sevřené rty — obraz její vlastní tváře před lety.
— Máš pravdu, mami, — řekla Klaudie nečekaně klidně. — Už dávno jsi to měla udělat.
Do ložnice vtrhli Rostislav s matkou.
— Vendulo, přestaň s těmi scénami! — rozčilovala se Irena Zemanová. — Jak tohle vypadá? Co tomu řeknou lidi?
— Lidi? — Vendula se hořce zasmála. — Víte, co už dávno říkají? Že jsem ženská, po které se šlape. Že…
— Mami, — skočila jí Klaudie do řeči. — Nemusíš to říkat. Jen jsi moc dlouho věřila pohádce o „rozumné manželce“.
V místnosti zavládlo ticho. Všichni byli zaskočení tím, jak dospěle její slova zněla.
— Klaudičko, — zkusila Irena Zemanová mírně, — ty jsi ještě mladá, nerozumíš…
— To vy nerozumíte! — vybuchla dívka. — Myslíte, že si nevšímám, jak máma v noci brečí? Jak do sebe sype prášky na migrénu? Jak se jí třesou ruce pokaždé, když tátovi zazvoní telefon?
Rostislav zbledl.
— Zlato…
— Neříkej mi tak! — otočila se k němu Klaudie. — Víš, jak trapně mi bylo, když jsem vás viděla s tou… v obchodním centru? A pak ve škole její mladší sestra vykládala všem, že její ségra chodí s „bohatým frajerem“…
Vendula se nadechla.
— Ve škole se to ví?
— Všichni to vědí, mami. Celý Tábor. Jen ty ses tvářila, že se nic neděje.
V tu chvíli se Rostislavovi rozezněl telefon. Na displeji svítilo jméno „Petra“. Ta mladá.
— Zvedni to, — řekla Vendula klidně. — Asi je to důležité.
— Nechci…
— Zvedni to! — zvýšila hlas. — Ráda si poslechnu, jak lžeš. Jí o služebce, mně o důležité schůzce…
Telefon nepřestával zvonit. Rostislav nervózně přešlapoval.
— Synku, možná bys to měl vzít, — vložila se do toho Irena Zemanová. — Co když se něco stalo?
— Ano, vezmi to, — přikývla Vendula. — Co když má tvoje těhotná milenka potíže? Ireno, vždyť jste chtěla vnoučata. Tak tady ho máte. Nebo ji.
Tchyně zbledla jako stěna.
— Těhotná? Rostislave, je to pravda?
— Mami, já to nějak vyřeším…
— Jak? — zeptala se Vendula chladně. — Jak přesně? Přinutíš ji k… odpusťte mi ten výraz? Nebo budeš živit dvě rodiny? Nebo…?
Nedopověděla. Ozval se zvonek.
Ve dveřích stála Petra Mlynářová. Ubrečená, s rozmazanou řasenkou, zjevně vyděšená.
— Rostislave, proč mi to nebereš? Já jsem volala…
Zarazila se, když uviděla všechny pohromadě.
— Á, už je tady, — Vendula se pousmála, až z toho mrazilo. — Pojďte dál, Petruško. Zrovna řešíme vaši… ehm… zajímavou situaci.
— Vendulo! — okřikl ji manžel.
— Co? Vždyť jsem přece ta rozumná žena, pamatuješ? Ta, co všechno chápe a všechno odpustí. Pojďte dál, Petro. Dáte si čaj? Právě probíhá rodinná porada.
Dívka bezradně těkala pohledem mezi tvářemi.
— Já… já jsem nevěděla…
— Co přesně? — zeptala se Vendula ostře. — Že je ženatý? Že má dceru ve vašem věku? Nebo že nejste první?
— Mami, nech toho, — řekla Klaudie tiše. — Děsíš ji.
— Děsím? — Vendula se hystericky zasmála. — Mě děsí něco jiného. To, že jsem sedmnáct let žila s člověkem, který považuje za normální spát s holkou, co by mu klidně mohla říkat tati.
Petra nervózně přešlápla.
— Já… asi bych měla jít…