Bronislav Starý byl neochvějně přesvědčený, že má všechno v hlavě srovnané a žádné další vzdělávání mu nemůže nabídnout nic nového. Čas, který by měl věnovat „takovým nesmyslům“, považoval za promarněný. Anežka Mareková nakonec rezignovala, povzdechla si a nechala školu být. Říkala si, že přece jen není hloupý – knihovnu měla přečtenou skrz naskrz, zajímal se o politické dění a v zaměstnání si ho vážili. Ano, působil trochu buransky, venkov z něj čišel na kilometry daleko, ale to jí tehdy nepřišlo podstatné. Vždyť si ho vzala právě takového.
S přibývajícími lety se však soužití s Bronislavem začalo komplikovat. Na její názor nebral ohled, rád ji shazoval a při každé příležitosti dával najevo, kdo je podle něj pánem domácnosti. Bez zábran se před cizími lidmi vyjadřoval k věcem, o nichž byla Anežka přesvědčená, že patří výhradně do soukromí. Pronášel to navíc s takovou samolibostí, až jí z toho běhal mráz po zádech.
Postupně vyšlo najevo, že jakmile šlo o vážnější rozhodnutí, Bronislav se stáhl. Veškerá odpovědnost za rodinné starosti automaticky dopadala na Anežčina bedra a on to považoval za samozřejmost.
„Chceš rekonstrukci? Tak se do toho pusť,“ prohodil.
„Je potřeba nová lednice? Tak si ji pořiď.“
„Zasklení balkonu? Proč bych to řešil já, když to chceš ty?“
Jedinou oblastí, kde spolu nevznikaly třenice, byla chalupa. Práce na zahradě Bronislava bavila a šla mu od ruky – a tím to v podstatě končilo. Někdo by mohl namítnout, že i to je přece dost. Jenže zahrádkářská sezóna trvala sotva pár měsíců v roce. Po zbytek času byla Anežka doma zároveň manželkou i hlavou rodiny.
V mládí to přehlížela, později ji tíha povinností začala dusit. Bronislav, zvyklý, že všechno zařídí žena, však neměl nejmenší důvod cokoli měnit. Proč by také měl, když jemu to vyhovovalo? Za celý život nepřinesl Anežce ani obyčejný tulipán k osmému březnu. A když přišla řeč na dárky, dokázal jednou naprosto vážně prohlásit:
„Už jsem tě obdaroval. Dvakrát. Vždyť ti po bytě běhají.“
Mluvil o jejich dvou dcerách. Anežka se nehádala, nic mu nevyčítala a přijala to tak, jak to bylo. Dokonce si jeho slova tehdy ještě omluvila tím, že prostě není zvyklý dávat dárky – netušila však, že to zdaleka nebude jediná věc, na kterou si u něj bude muset zvykat.