„Já už nemůžu… Celý život žiju jako na sudu se střelným prachem“ — řekla Anežka u stolu, slzy jí stékají po tvářích a hlas se jí třese z vyčerpání

Jeho narcismus a sobectví ji pomalu zabíjejí.
Příběhy

Anežka si tehdy v duchu jen povzdechla: „Nevadí, u nich to prostě takhle chodí. Nějak to vydržím.“ Netušila, jak vysokou cenu za to jednou zaplatí.

Bronislav Starý byl odjakživa nesnadný společník. Komunikace mu nic neříkala – nejenže ji neuměl, on o ni ani nestál. V začátcích se Anežky lidé dokonce s pobavením ptali, zda její čerstvý manžel vůbec dokáže normálně mluvit. Ona to pokaždé přešla žertem. Pravda byla prostší: vadilo mu, že jeho žena vychází s lidmi lehce, bez napětí, přirozeně. Všechny její přátele i příbuzné shazoval a mluvil o nich s pohrdáním, zatímco on sám si za celý život nikoho blízkého nevypěstoval.

Anežka navíc netáhla jen domácnost, ale i rozpočet. Nikdy se na něj finančně nespoléhala. I v těžších obdobích si dokázala najít přivýdělek, protože dobře věděla, že od něj víc čekat nemůže. Jeho postoj byl jasný: „Nestačí ti peníze? Tak si vydělej.“ On chodil do práce – a tím to pro něj končilo.

Postupem času jí začalo docházet, že si s Bronislavem vlastně nemá co říct. Stejné situace vnímali naprosto odlišně. Film, který ji nadchl, on okamžitě označil za nesmysl. Naopak jeho oblíbené pořady nedokázala sledovat déle než pár minut. Hudba, knihy – tam se jejich světy rozcházely úplně.

Rozdílné byly i jejich povahy. Anežka byla člověk, který se rozdá – pro rodinu, děti, přátele. Bronislav viděl především sebe. Výsledek? Každý jedl něco jiného, zájmy se míjely, city vychladly, děti se rozletěly do světa. Za nimi zůstalo přes třicet let manželství, které bylo společné jen na papíře. Ve skutečnosti žili každý sám. Cizinci pod jednou střechou.

Bronislav to ovšem viděl jinak. Podle něj si Anežka příliš dovoluje, neumí si ho vážit a chová se neuctivě. Na tom, že všechno nese na svých bedrech, nezáleželo – měla povinnost, hotovo.

A tak čas od času sáhl po alkoholu. Opilý pak bez zábran vykládal svou „pravdu“: o jejích rodičích, kteří už dávno nežili, o celé její rodině, o každém jejím kroku. Všechno posuzoval jen ze svého úhlu, bez snahy pochopit. Urážel, ponižoval a zjevně si v tom liboval – a právě v těch chvílích se mezi nimi propast otevírala nejvíc.

Pokračování článku

Zežita