— Už toho mám dost, Boženo Králová! Tenhle byt není váš a rozhodně tady nebudete určovat pravidla! — ztratila Tereza Modrýová nervy.
— A co myslíš, slušel by se tenhle závěs do kuchyně? — nedala se vyvést z míry Božena Králová a listovala katalogem s látkami, který si přinesla. — Je zelený, s výšivkou. V tom obchodě na rohu ho teď mají ve slevě.
Tereza zvedla oči od notebooku a pomalu se nadechla. Za pouhé dva týdny společného bydlení to byl už třetí rozhovor na téma bytový textil.
— Boženo Králová, s Romanem jsme kuchyň rekonstruovali teprve před půl rokem. A navíc, vaše bydlení tady má být jen dočasné, než se vám doma dokončí opravy — odpověděla co nejklidněji.
— Dočasné? — stáhla tchyně rty do tenké čáry. — I přechodně by se ale člověk měl cítit jako doma. A upřímně, ten současný závěs skoro vůbec nepropouští světlo.
Roman Martinec seděl s mobilem v ruce a tvářil se, že ho pohltily zprávy. Tereza však dobře věděla, že už půl hodiny bezmyšlenkovitě posouvá ten samý obsah.
— Mami, nám to takhle vyhovuje — ozval se nakonec Roman tiše.
— Jak myslíte — zaklapla Božena Králová katalog. — Já chtěla jen pomoct. Vždycky se snažím o to nejlepší.
Tereza musela vynaložit značné úsilí, aby nevybuchla. „Jsou to jen dva týdny,“ opakovala si v duchu. „Pouhé dva týdny, než sousedé dokončí rekonstrukci, kvůli které jim byt vytopili.“
Jenže ze dvou týdnů se stal měsíc. A Božena Králová se začala zabydlovat. Nejdřív se v kuchyňské skříňce objevila její oblíbená hrnková souprava. Pak přibyly květináče na parapetu. Následně se v obýváku usadila hromádka knih.
— Terezko, zítra bych si pozvala Blanku Planýovou na čaj, nebude ti to vadit? — nadhodila jednou u večeře.
— Blanku Planýovou? — zarazila se Tereza.
— Ano, sousedku. Dvacet let jsme bydlely ve stejném domě. Je moc milá, poznáš ji a…
— Boženo Králová — skočila jí Tereza do řeči, snažíc se mluvit vyrovnaně — s Romanem oba pracujeme a byt je malý. Nemyslím si, že je dobrý nápad zvát sem návštěvy.
— Jaké návštěvy? — rozhodila tchyně rukama. — To je přece moje dlouholetá přítelkyně. Jen si spolu vypijeme čaj. Všechno připravím sama, neboj se.
Tereza pohlédla na manžela, ale Roman opět předstíral, že rozhovor neslyší.
— Romane, řekni k tomu něco — nevydržela.
— Co bych měl říct? — pokrčil rameny. — Máma má pravdu, je to jen na chvíli. Co vadí, že přijde kamarádka?
A tak se v jejich bytě objevila Blanka Planýová — robustní žena s vysokým účesem, která milovala drby o sousedech. Krátce poté dorazila Šárka Petříčeková, bývalá kolegyně Boženy Králové, hubená a přísná. A nakonec Miloslav Vacek, „starý známý“, jak ho tchyně představila.
Když se Tereza vrátila z práce, našla v kuchyni cizí lidi. Popíjeli čaj, pojídali čokolády, které si koupila pro sebe, a chovali se, jako by jim byt patřil.
— Ano, přesně to jsem říkala synovi — zaslechla hlas Boženy Králové ve chvíli, kdy otevřela dveře. — Dnešní mladí jsou úplně jiní. Pořád mobily, internet… chybí jim opravdové lidské vztahy.
— Naprosto souhlasím — přisadila si Blanka Planýová. — Moje snacha taky pořád visí na telefonu. Říkám jí: „Julie Smutnýová, odlož ten krám a bav se normálně.“ Ale jen mávne rukou.
Tereza je s vypětím vůle pozdravila, prošla kolem nich do ložnice a snažila se je nevnímat. Jenže stěny byly tenké.
— Romane, takhle to dál nejde — řekla mu v sobotu u oběda v kavárně, jediném místě, kde mohli mluvit bez přítomnosti tchyně. — Už jsou to skoro dva měsíce. Rekonstrukce u tvé mámy je dávno hotová.
— Já vím — povzdechl si. — Ale je tam sama. Po otci zůstala úplně osamělá.
— Chápu to, ale takhle jsme se nedomluvili. Udělala z našeho bytu průchozí dům. Včera tu ten Miloslav Vacek seděl do jedenácti večer! Pustil si televizi nahlas a koukal na nějaký akční film!
— Je to hodný chlap, jen trochu hlučný.
— O to nejde. Jde o to, že se tvoje máma chová, jako by to byl její byt. Kompletně přerovnala obývák!
— Vždyť je to teď praktičtější…
— Romane! — zvýšila Tereza hlas, až se po nich několik hostů ohlédlo. — Dva roky jsme vybírali nábytek. Zařídili jsme si to podle sebe. A ona to všechno přemístila, aniž by se zeptala!
Roman bezmocně rozhodil rukama.
— Terezko, je přece starší… a navíc je to moje matka.
— A já jsem tvoje manželka. A tohle je náš domov, ne penzion.
— Dejme jí ještě trochu času — prosil Roman. — Zvykne si být sama a vrátí se k sobě.
Jenže Božena Králová se vracet nechystala. Naopak, čím dál víc vystupovala jako paní domu.
Jednoho dne si Tereza po návratu z práce všimla, že z vitríny zmizelo několik sošek a stará šperkovnice.
— Boženo Králová — vešla do kuchyně, kde tchyně vařila večeři — neviděla jste malou dřevěnou krabičku, co stála ve vitríně? Tu vyřezávanou?
— Myslíš ten krám? — zamíchala Božena Králová obsah hrnce. — Vyhodila jsem ho. A i ty nevzhledné figurky. Vůbec se to nehodilo k zařízení.
Tereza měla pocit, jako by se v ní něco přetrhlo.
— Vy jste… vyhodila moji šperkovnici? Tu, kterou mi dala babička?
— Terezko, byl to starý haraburdí. Ošoupané, zámek nefungoval. Proč schovávat takový nepořádek?
Tereza se pomalu posadila na židli. Tu krabičku jí babička darovala krátce před smrtí. Byly v ní dopisy, pohledy a drobné památky — všechno, co jí připomínalo milovaného člověka.
— Neměla jste na to právo — řekla tiše. — Byly to moje věci. Moje vzpomínky.
— Jak to, že jsem neměla právo? — podivila se tchyně. — Jen jsem udělala pořádek. Nedá se žít mezi starými věcmi, přinášejí špatnou energii.
Tereza beze slova odešla z kuchyně. Bávala se, že kdyby promluvila, buď by se rozplakala, nebo by řekla něco, čeho by litovala.
Večer si s Romanem promluvili vážně.
— Tohle už je za hranou — řekla Tereza tlumeným hlasem, aby je tchyně v sousedním pokoji neslyšela. — Vyhodila mi babiččinu šperkovnici. Chápeš to? Bez ptaní, prostě ji vyhodila.
— Nechtěla ti ublížit… — začal Roman.
— Přestaň ji omlouvat! — vybuchla Tereza. — Byla to moje věc! Moje památka na babičku!
— Dobře, dobře — zvedl Roman ruce. — Promluvím si s ní. Tohle už opravdu přehnala.
Rozhovor proběhl následující den. Božena Králová dlouho nechápala, v čem je problém, ale nakonec se omluvila — neochotně a s výrazem člověka, kterému bylo ukřivděno.
Několik dní pak v bytě panovalo napjaté příměří.
A potom přišla ta skutečně „zajímavá“ fáze. Jednoho večera, když Tereza s Romanem večeřeli, Božena Králová oznámila:
— Děti, ráda bych si s vámi promluvila o budoucnosti — sepjala ruce na stole a pohlédla na ně vážným pohledem. — Dlouho jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že je čas jednou provždy vyřešit otázku bydlení.
— Jak to myslíte? — zpozorněla Tereza podezřívavě.
— Přesně tak, jak říkám. Můj byt teď stejně zeje prázdnotou. Nikdo v něm nebydlí a…