„To je Simona Kovářová,“ otočil se Roman přes rameno. „Realitní makléřka. Máma ji požádala, aby byt jen orientačně ocenila, abychom věděli, o jakých částkách se vůbec bavíme.“
„Prosím?“ Tereza měla pocit, že se přeslechla. „Ty jsi sem přivedl realitní makléřku, aby hodnotila náš byt, aniž by ses mnou cokoliv řešil?“
„Terezko, nedělej z toho drama,“ vmísila se okamžitě Božena Králová. „Je to jen posudek, k ničemu nás to nezavazuje. Chtěli jsme tě mile překvapit.“
„Překvapit?“ Tereza střídavě hleděla na manžela a jeho matku. „Vy si vážně myslíte, že prodej bytu je něco, co se dává jako překvapení?“
„Nikdo netvrdí, že ho prodáme,“ snažil se Roman situaci uklidnit. „Jen zjišťujeme informace.“
„Simona už má připravené podklady,“ dodala Božena bez zaváhání. „A dokonce nám ukazovala několik třípokojových bytů v pěkných lokalitách. Jsou teď opravdu výhodné nabídky.“
Tereza na ně zírala v naprostém ohromení. Opravdu se dostali tak daleko, aniž by s ní kdokoli promluvil?
„Dost, Boženo Králová!“ vybuchla konečně. „Tenhle byt není váš a vy tady nebudete rozhodovat!“
V místnosti se rozhostilo ticho. Božena zůstala stát s otevřenýma očima, jako by nemohla uvěřit, že si snacha dovolila zvýšit na ni hlas.
„Takto mluvíš se staršími?“ procedila nakonec skrz zuby. „Romane, slyšíš, jak se ke mně tvoje žena chová?“
Roman nejistě pohlédl nejdřív na matku, pak na Terezu.
„Myslím… že bychom se měli všichni uklidnit,“ zamumlal bez přesvědčení.
„Uklidnit?“ Tereza se krátce zasmála, ale v hlase jí zazněla bolest. „Za mými zády plánujete prodej našeho bytu, vodíte sem cizí lidi a já mám být v klidu?“
„Terezko, ty to špatně chápeš…“ začala Božena.
„Naopak, chápu to až příliš dobře,“ skočila jí Tereza do řeči. „Přijela jste sem na dva týdny a bydlíte tu už třetí měsíc. Postupně zabíráte náš prostor, zvete si sem své známé, vyhazujete moje věci. A teď chcete prodat náš byt!“
„Nepřeháněj,“ ohradila se tchyně s kyselým úsměvem. „Nikomu nic neberu. Chci jen, aby se měl můj syn dobře.“
„Opravdu si myslíte, že se má dobře, když mu rozkládáte manželství?“ zeptala se Tereza chladně.
„Já že ho rozkládám?“ Božena teatrálně sepjala ruce. „Ty se mnou nechceš bydlet jen proto, že se bojíš, že uvidím, jaká jsi neschopná manželka! Nevaříš, neuklízíš…“
„Mami!“ ozval se konečně Roman ostřeji. „To není pravda. Tereza je skvělá žena.“
„To jen nevidíš, protože jsi zaslepený,“ mávla rukou Božena. „Muži jsou všichni stejní. Nevidí dál než na špičku nosu.“
„Promiňte,“ ozvala se nesměle Simona Kovářová, která dosud rozpačitě postávala u dveří. „Možná bych měla přijít jindy…“
„Ne,“ řekla Tereza rozhodně. „Nejlépe už nikdy. Tenhle byt se prodávat nebude.“
„No…“ Simona si nervózně odkašlala. „Ve skutečnosti už existují předběžné dokumenty. Božena Králová podepsala plnou moc jménem pana Martince…“
„Cože?“ teď byl v šoku Roman. „Ty jsi podepsala plnou moc mým jménem?“
„A co má být?“ pokrčila rameny Božena. „Jsem tvoje matka. Kdo jiný by měl vyřizovat tvoje záležitosti?“
„Mami, to je padělání podpisu!“ vydechl Roman. „To je trestný čin!“
„Nehraj si na chytrého,“ odbyla ho. „Jen jsem to urychlila. Simona říkala, že je plná moc potřeba i k ocenění. Nebyl jsi doma, tak jsem to podepsala, aby se neztrácel čas.“
„Boženo Králová,“ promluvila Tereza co nejklidněji, i když v ní vřel vztek, „prosím, začněte si balit. Je čas, abyste se vrátila do svého bytu.“
„Prosím?“ vyjekla tchyně. „Ty mě chceš vyhodit?“
„Žádám vás, abyste odešla. Rekonstrukce u vás doma je dávno hotová. Máte kam jít. Tohle je náš domov a nepřejeme si, abyste tu dál bydlela.“
„Romane!“ obrátila se Božena zoufale k synovi. „Řekni jí něco! Nedovol, aby mě vyhodila na ulici!“
Roman působil zcela ztraceně. Oči mu těkaly mezi oběma ženami, jako by hledal záchranné lano.
„Mami,“ ozval se nakonec tiše, „Tereza má pravdu. Je čas, abys jela domů. A ta plná moc… to je vážná věc. Neměla jsi právo podepisovat se za mě.“
„Tak ty se postavíš proti vlastní matce?“ zaleskly se Boženě oči slzami. „Kvůli ní? Kvůli téhle ženě?“
„Tohle je moje manželka,“ odpověděl Roman pevně. „A miluji ji. Prosím, respektuj naše rozhodnutí.“
„Dobře,“ narovnala se Božena. „Odejdu. Ale pamatuj si: ty sis tu cestu vybral sám. Vybral sis ji, ne matku, která tě vychovala a obětovala se pro tebe.“
„Mami, nedělej z toho tragédii,“ povzdechl si Roman. „Nikoho si nevybíráme. Jen chceme, abys respektovala naše hranice. Zašla jsi příliš daleko.“
Božena sevřela rty a v očích jí zůstala hluboká uraženost.
„Pak tu nemám co dělat,“ prohlásila chladně a prudce vstala. „Simono, pojďme. Tady o nás nestojí.“
Makléřka nejistě přešlapovala a svírala desky s dokumenty.
„Omlouvám se, ale musím si vzít ty podepsané papíry. Jsou neplatné, protože…“
„Vezměte si, co chcete,“ odsekla Božena a zamířila do pokoje pro hosty. „Já si jdu balit.“
Tereza a Roman si beze slov pohlédli do očí. Když Simona odešla a z pokoje pro hosty se ozývalo vzteklé bouchání šuplíků, zeptala se Tereza tiše:
„Opravdu jsi s ní řešil prodej bytu?“
Roman si unaveně přejel rukou po vlasech.
„Pořád to otevírala. Nechtěl jsem ji ranit, tak jsem říkal, že to promyslím. Nenapadlo mě, že zajde tak daleko.“
„A ta plná moc… to je vážné.“
„Já vím,“ přikývl. „Promluvím si s ní, až se uklidní.“
Asi po hodině vyšla Božena z pokoje se dvěma velkými taškami. Obličej měla tvrdý, pohled chladný.
„Volala jsem taxi,“ oznámila. „Nemusíte mě doprovázet.“
„Mami, aspoň ti pomůžu s kufry,“ nabídl Roman.
„Není třeba,“ odbyla ho. „Celý život jsem se o sebe postarala sama.“
V napjatém tichu čekali, dokud se neozval bzučák u dveří. Roman nakonec trval na tom, že tašky odnese dolů.
„Zítra ti zavolám,“ řekl při loučení.
„Neobtěžuj se,“ odpověděla chladně, aniž by se na něj podívala. „Vypnu si telefon.“
Pak odešla a s hlasitým prásknutím zavřela vchodové dveře.
Následující dny byly plné napětí. Roman se opakovaně snažil matce dovolat, ale bez úspěchu. Tereza prožívala rozporuplné pocity — úlevu, že mají byt konečně jen pro sebe, i smutek, když viděla, jak Romana situace trápí.
„Možná bys za ní měl zajet,“ navrhla čtvrtý den.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Musí se uklidnit sama a pochopit, že udělala chybu. Není to poprvé.“
Sedmý den zazvonil telefon. Nebyla to však Božena, ale její sousedka Blanka Planýová.
„Romane, musíš okamžitě přijet,“ řekla naléhavě. „Tvoje maminka nikoho nepouští do bytu, ani mě. Vzkázala, že připravuje nějaké dokumenty proti vám.“
„Jaké dokumenty?“ nechápal Roman.
„Nevím,“ povzdechla si sousedka. „Mluvila o tom, že do vašeho bytu taky investovala peníze a že jí teď náleží podíl…“
„To je lež!“ vyhrkl Roman a prudce se nadechl, zatímco si s Terezou vyměnili znepokojený pohled, který už předznamenával, že tahle kapitola rozhodně ještě neskončila.