…nikdo v něm nebydlí. A tady jsme ve třech už dost namačkaní. Navrhuji tedy jednoduché řešení: prodáme oba byty a pořídíme jeden větší. Třípokojový. A budeme v něm žít všichni spolu, klidně, v pohodě a bez zbytečných konfliktů.
Tereze málem zaskočilo sousto.
— Všichni spolu? — zopakovala nevěřícně a pomalu položila příbor.
— Samozřejmě — přikývla Božena Králová, jako by šlo o tu nejlogičtější věc na světě. — Vy byste se konečně zbavili hypotéky a mně by odpadla ta nekonečná samota. Už jsem se dokonce dívala po jednom moc hezkém bytě nedaleko odsud, v ulici Stavbařů. Prostorná kuchyň, velký obývák…
— Jenže my jsme se stěhovat neplánovali — ozval se opatrně Roman.
— Plány se mění, Romane — mávla rukou jeho matka. — Navíc jsem si všechno propočítala. Peníze z prodeje obou bytů by bohatě stačily na akontaci.
— Paní Králová, náš byt prodávat nebudeme — řekla Tereza pevně. — Koupili jsme ho teprve před dvěma lety. Hypotéku máme na patnáct let.
— Hypotéka se dá splatit i dřív — pokrčila rameny Božena. — A co je vlastně na stěhování tak hrozného? Nové místo, nové možnosti. Zato třípokojový byt! V tomhle věku je to ideální rozhodnutí.
— Já se stěhovat nechci — zopakovala Tereza tvrdohlavě. — A už vůbec nechci bydlet… — zarazila se, hledajíc vhodná slova.
— Se mnou, že? — přimhouřila Božena oči. — Typické. Mladá generace. Ani s vlastní rodinou už nedokáže žít. Za mých časů by to bylo nemyslitelné.
— O to nejde — vložil se do hovoru Roman. — My jsme se tady teprve zabydleli.
— Přesně tak! — chytla se toho Tereza. — Tenhle byt jsme si vybrali my. Rekonstrukci jsme si dělali sami, podle sebe.
— Rekonstruovat se dá kdekoliv — odbyla to Božena. — Podstatné je rozhodnout se. Ostatní se pak vyřeší samo.
V tu chvíli Tereza pochopila, že Roman nevyslovil jasné „ne“. Díval se do talíře a bylo zřejmé, že matčinu nabídku zvažuje mnohem vážněji, než by jí bylo milé.
— Romane, ty ten nápad myslíš vážně? — zeptala se ho později, když zůstali sami.
— Nevím — odpověděl po pravdě. — Máma je tam sama. A z finančního hlediska by to mohlo dávat smysl.
— Vždyť jsme to řešili už tehdy, když jsme byt kupovali! — připomněla mu Tereza podrážděně. — Sám jsi říkal, že se svými rodiči bydlet nechceš.
— To ano, jenže tehdy byl táta ještě naživu. Teď je máma úplně sama.
— A kvůli tomu máme zničit vlastní život?
— Nepřeháněj — ušklíbl se Roman. — Nikdo nic neničí. Jen se snažím zvážit všechny možnosti.
O několik dní později se Tereza vrátila domů dřív než obvykle. V archivu měli zkrácenou pracovní dobu kvůli nějaké kontrole. Sotva otevřela dveře bytu, zaslechla z obýváku živý hovor.
— …tuhle stěnu by šlo klidně odstranit — vysvětloval cizí mužský hlas. — Vznikne otevřený prostor, moderní a vzdušný.
— A nebude problém s povolením? — ozval se hlas Miloslava Vacka.
— Pokud se to udělá správně, ne. Mám známé na stavebním úřadě, dá se to vyřídit.
Tereza vešla do obýváku a zůstala stát jako přimrazená. U stolu seděla Božena Králová, Miloslav Vacek a neznámý muž s tabletem, na jehož displeji byl otevřený jakýsi plán.
— Terezko! — zvolala tchyně překvapeně. — Ty jsi dneska doma tak brzy.
— Co se to tady děje? — Tereza se zahleděla na nákres, který až děsivě připomínal půdorys jejich bytu.
— Ale nic zvláštního — odpověděla Božena lehkovážně. — Stavoval se u nás Vítězslav Brňák. Je architekt, dělá přestavby. Jen se díváme na možnosti.
— Jaké možnosti? — Tereza přistoupila blíž a jasně viděla, že jde skutečně o jejich byt, jen rozkreslený novými čarami.
— No přece — přidal se Miloslav Vacek. — Paní Králová říkala, že uvažujete o větším bydlení. Kamarád může poradit s dispozicí nového bytu. Anebo s tímhle, pokud byste tu zůstali.
— My o žádném rozšiřování neuvažujeme — řekla Tereza pomalu. — A už vůbec ne o přestavbě tohohle bytu.
— Terezko, nebuď tak kategorická — zamračila se Božena. — Jen si povídáme. Podívej — ukázala na tablet —, kdyby se tady v ložnici postavila příčka, vzniknou dva menší pokoje. Jeden pro vás, druhý pro mě.
Tereze se zatmělo před očima.
— Paní Králová — snažila se zachovat klid —, nevím, co si představujete, ale my se stěhovat nebudeme, byt přestavovat nebudeme a naši ložnici rozhodně rozdělovat nehodláme.
— Proč jsi tak podrážděná? — zakroutila Božena hlavou. — Vždyť jen probíráme nápady. Roman přece říkal, že se mu myšlenka třípokojového bytu líbí.
— Cože?!
— Ano, včera jsme o tom dlouho mluvili. Tvrdil, že finančně je to velmi rozumné řešení.
Tereza měla pocit, že jí někdo vrazil nůž do zad. Opravdu to Roman řešil za jejími zády?
— Promiňte — obrátila se na architekta —, ale myslím, že byste měl odejít. Nic přestavovat nebudeme.
— Terezo! — rozčílila se tchyně. — Takhle se s hostem nemluví!
— To není host, ale cizí člověk, kterého jste přivedla do mého domova bez mého souhlasu.
Architekt pochopil napětí a rychle začal sklízet své věci.
— Asi přijdu jindy — zamumlal. — Až to budete mít v rodině vyjasněné.
Jakmile odešel, rozpoutala se hádka. Božena obviňovala Terezu z neúcty, hrubosti a sobectví. Tereza na oplátku tvrdila, že tchyně překročila všechny hranice.
— Chováte se, jako by ten byt patřil vám! — vybuchla nakonec. — Ale on není váš!
— A čí tedy je? Romanův! — vystřelila Božena. — On si ho pořídil vlastní prací!
— Koupili jsme ho společně! A hypotéku splácíme oba!
— Prosím tě — ušklíbla se Božena. — Kolik ty tak asi zaplatíš ze svého ubohého platu v archivu? Pár korun! Nebýt Romana, bydlela bys dodnes někde na koleji!
Ta slova zasáhla Terezu jako rána do břicha. Před seznámením s Romanem skutečně žila na koleji — sama by si byt dovolit nemohla.
— Vy… — zůstala bez dechu. — Jak tohle můžete říct?
— A co je na tom špatného? To je přece pravda. Přilepila ses na mého syna, protože měl perspektivu, mohl si dovolit byt…
— Když jsme se s Romanem poznali, žádný byt neměl! — vyhrkla Tereza. — Koupili jsme ho až dva roky po svatbě, společně!
— To je jedno. Podstatné je, že tě teď živí on, a ty nejsi schopná projevit ani základní úctu jeho matce.
V tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř vešel Roman. Za ním stála mladá žena s deskami v ruce.
— Co se tady děje? — zarazil se, když uviděl zarudlé tváře obou žen. — Vy se hádáte?
— Tvoje žena vyhodila Vítězslava Brňáka! — začala si okamžitě stěžovat Božena. — Přišel pomoct s návrhem přestavby a ona ho prostě vykázala!
— Jaká přestavba? — Roman nechápavě pohlédl na Terezu.
— To bych taky ráda věděla — zkřížila ruce Tereza. — Tvoje máma tvrdí, že jste se včera dohodli na třípokojovém bytě a společném bydlení. Je to pravda?
Roman zaváhal.
— No… mluvili jsme o tom. Teoreticky.
— Teoreticky? — zaplavila Terezu další vlna vzteku. — A tahle žena je tu taky jen teoreticky? — ukázala na cizinku stojící za Romanem.