V bytě se rozprostírala zvláštní, hebká noční tichost, jaká se objevuje jen kolem třetí hodiny ráno.
V takovém klidu zní každé zapraskání podlahy jako výstřel a vlastní dech připomíná vzdálené hučení moře.
Probudila mě žízeň.
Ústa jsem měla vyprahlá, jako bych celý den bloudila rozpálenou pouští, a ne spala ve své útulné ložnici s zvlhčovačem vzduchu a ortopedickou matrací.
Důvod byl přitom prostý: k večeři jsem přesolila rybu.
Vařila jsem sama — lososa na smetaně, oblíbené jídlo Stanislava Koláře.
Jedl s chutí, chválil mě, vtipkoval a nenápadně mi posouval ty nejlepší kousky na talíř.
Když jsem se na něj tehdy dívala, hlavou mi probleskla vděčná myšlenka: „Bože, děkuju.
Pětadvacet let spolu a my se pořád držíme za ruce u večeře.“
Opatrně, abych manžela nevzbudila, jsem odhrnula těžkou péřovou přikrývku.
Polovina postele, kde měl ležet Stanislav, byla prázdná.
Přejela jsem dlaní po prostěradle — bylo ještě lehce teplé.
To znamenalo jediné: vstal teprve před chvílí.
Přehodila jsem přes sebe dárek od něj k loňskému Mezinárodnímu dni žen — hedvábný župan v barvě zaprášené růže — a bosky vyšla na chodbu.
Náš byt, prostorný třípokoj ve starém domě z padesátých let, byl mou pýchou.
Vysoké stropy, štuková výzdoba, kterou jsme si pracně opravovali vlastníma rukama, dubové parkety.
Každý kout v sobě nesl kus našeho společného příběhu.
Tady stála váza přivezená z první cesty na Krk, kdy jsme počítali každou korunu.
Tamhle visel obraz, dar od přátel k nastěhování.
Byla to moje pevnost.
Můj jistý, nezničitelný svět.
V kuchyni se nesvítilo, ale dveře zůstaly pootevřené.
Ze škvíry vycházela úzká, ostrá linka světla z digestoře.
Už jsem chtěla vejít, když jsem náhle zkameněla.
Stanislav byl uvnitř.
Seděl shrbený u stolu a v přítmí působila jeho záda cize, napjatě, skoro nepřátelsky.
Mluvil do telefonu.
Ve tři ráno. — Potichu, nekřič, — pronesl a já se instinktivně přitiskla k chladné stěně chodby.
Jeho hlas jsem nepoznávala.
Nebyl to ten klidný, sametový baryton, kterým mi obvykle přál dobrou noc.
Zněl tvrdě, odměřeně, s nádechem podráždění, který si schovával pro neposlušné podřízené. — Ano, kontroloval jsem to, — pokračoval. — Spí tvrdě, můžeme mluvit.
Buď v klidu, nic neslyší.
Poslední dobou je nějaká… slepice.
Věří mi jak pes.
Svět se mi zakymácel.
Doslova.
Musela jsem se chytit komody, abych nesjela k zemi. „Slepice.“ „Jak pes.“
Mluvil o mně?
O své Daniele Bednářové, se kterou prošel dobrým i zlým?
O ženě, která v devadesátých letech prodala babiččin byt, aby zaplatila jeho dluhy? — Dokumenty jsou už připravené u notáře, — řekl Stanislav chladně. — Jakmile oslavíme ty zatracené narozeniny, strčím jí papíry k podpisu.
Nakecám jí, že jde o přepis chaty kvůli daním.
Podepíše to bez čtení.
Ona podepisuje všechno, co jí dám.
Hlavně když může sázet kytičky a péct koláče.
Z telefonu se ozval ženský hlas.
Nerozuměla jsem slovům, ale tón byl rozmazlený, naléhavý.
A bolestně povědomý. — Vendulo Šimonová, přemýšlej, — okřikl ji Stanislav hrubě. — Raději řeš, kam poletíme, až vyberu účty.
Jsem unavený, zlato.
Pětadvacet let hraju dokonalého manžela.
Je mi zle z jejích polévek, z řečí o vnoučatech, z její stárnoucí tváře.
Zasloužím si svobodu.
A peníze.
Vendula Šimonová.
Dcera našich dlouholetých přátel.
Holčička s mašlemi v copáncích, kterou jsem si pamatovala.
Studentka, které jsem ještě před dvěma lety pomáhala s diplomkou.
Bylo jí čtyřiadvacet.
O rok méně, než trvalo naše manželství.
Často k nám chodila, oslovovala mě „teto Danielo“, pila čaj v téhle kuchyni a svěřovala se s nevydařenými vztahy…
Takže po celou dobu, kdy jsem jí dolévala čaj a rozdávala životní rady, spala s mým mužem? — Sliboval jsi, že koupíme byt ve Španělsku, — zaznělo z telefonu uraženě. — Koupíme.
Jakmile prodáme její byt.
Kupce už mám, klidně měsíc počká.
Hlavně aby se nezačala cukat dřív, než bude pozdě.
Ale kam by šla?
Vždyť beze mě nic nezvládne.
Žádná pořádná práce, žádné známosti.
Stará, nepotřebná ženská.
Slzy se mi draly do očí, dech se mi zadrhával a v hlavě se mi rodilo něco temného a chladného, co jsem zatím neuměla pojmenovat, ale cítila jsem, že tahle noc je teprve začátek.