Slzy, které se mi ještě před chvílí draly do krku, náhle zmizely. Jako by je někdo vypařil.
Na jejich místo se zvedla jiná síla. Ledová, temná, spalující. Vnitřní vlna vzteku, ostrá a tichá zároveň. „Nepoužitelná.“ To slovo se mi zarylo pod kůži.
V paměti se mi rozsvítil obraz starý pět let. Den, kdy jsem odmítla místo vedoucí oddělení překladů v nadnárodním holdingu. Tenkrát měl Stanislav Kolář mikroinfarkt. Lékaři mluvili o klidu, domácím režimu, péči. A já si vybrala. Bez váhání.
Vybrala jsem rodinu.
Vždycky jsem volila rodinu.
— Tak běž spát, — ozval se Stanislav klidně. — Ještě si musím smazat historii hovorů.
Políbím tě… všude.
Vydrž ještě měsíc.
Zvedl se od stolu.
Já se s těžkýma, cizíma nohama téměř rozběhla zpátky do ložnice. Vklouzla jsem pod peřinu, vytáhla ji až k bradě a znehybněla. Jako socha.
Když vešel, cítila jsem nejen jeho obvyklý holicí krém. Ve vzduchu viselo něco navíc. Pach lži. Sladce hnijící, lepkavý.
Lehl si ke mně a bezostyšně mi přehodil paži přes ramena.
— Spíš? — zašeptal.
Neodpověděla jsem.
Ta Daniela, která si večer lehla do postele, už neexistovala.
Ráno jsem vstala dřív než on. Pohled do zrcadla mě vyděsil, ale věděla jsem, že ten okamžik nesmím přeskočit. V odrazu stála unavená žena s popelavou pletí. Jen oči byly jiné.
Tvrdé. Chladné. S kovovým leskem, který jsem u sebe roky neviděla.
Stanislav se došoural do kuchyně, zíval a drbal se na hrudi.
— Dobré ráno, sluníčko! — natáhl se, aby mě políbil.
Zvedl se mi žaludek, ale přinutila jsem se k úsměvu. Byla to moje první role. A musela jsem ji zahrát tak, aby mi za ni jednou tleskali ve stoje.
— Dobré ráno, Stando. Kafe je hotové.
— Jsi nějaká bledá, — poznamenal, když si sedl ke stolu.
Ke stejnému stolu, u kterého v noci rozebíral mou finanční popravu.
— Bolí mě hlava. Asi změna počasí, — otočila jsem se ke sporáku, aby neviděl můj výraz.
— Tak se šetři. Budeme potřebovat energii, blíží se výročí.
Odmlčel se a upil kávu. — Mimochodem… zítra bude v kanceláři notář. Nezajela bys tam se mnou?
Podepíšeme papíry k chatě. Zase tam řešíme hranice pozemku, sousedi posunují plot. Je lepší to uzavřít hned.
Tak tady je.
Past zaklapla.
— Samozřejmě, miláčku, — odpověděla jsem klidně, dokonce vlídně. — V těch katastrálních věcech se nevyznám. Ty víš nejlíp, co je potřeba.
Jakmile za ním zaklaply dveře, vrhla jsem se k telefonu. Prsty se mi třásly, třikrát jsem se spletla v čísle.
— Patriku? — ozval se ospalý hlas.
Studoval magisterské studium v Plzni, tam bylo o tři hodiny méně.
— Mami? Proč voláš tak brzy? Je něco s tátou?
— Tvůj otec je v pořádku. Až příliš, — vydechla jsem. — Potřebuju, abys přiletěl. Okamžitě. Dnes.
— Mami, mám zkouškové…
— Patriku! — nikdy jsem na něj nekřičela. Umlkl. — Tvůj otec mě chce dostat na ulici. Má milenku. Jmenuje se Vendula Šimonová. Prodává všechno.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Dlouhé, tíživé.
— Koupím letenku, — řekl konečně. Hlas měl pevný, dospělý. Stejný jako Stanislavův, jen bez jedu.
Další krok byl jasný. Banka.
Stanislav byl přesvědčený, že o financích nevím vůbec nic. Zapomněl na jednu maličkost. Před třemi lety, když ležel v nemocnici, mi sám svěřil přístupy ke všem účtům, abych mohla platit dodávky pro firmu.
„Napiš si to do sešitu s recepty, ten nikdy neztratíš,“ smál se tehdy.
Sešit jsem našla.
Stránka nadepsaná „Domácí Napoleon“.
Pod ní řada čísel. A heslo.
Na pobočce mě přivítal osobní bankéř.
— Paní Danielo Bednářová, rádi vás vidíme! Je s vámi i pan Kolář?
— Ne, má dnes plno. Chystá překvapení k výročí, — usmála jsem se. — Potřebovala bych kompletní výpis pohybů na účtech za posledního půl roku. A také zablokovat vzdálené převody bez potvrzení SMS z mého čísla.
— Ale pan Kolář má plnou moc…
— Ta zítra končí, — zalhala jsem klidně. — Dokumenty právě přepracováváme. Tady je moje žádost.
Když přede mě bankéř položil vytištěné výpisy, zatmělo se mi před očima. Čísla se rozmazávala. Miliony mizely po částech. Po drobných sumách, aby to neupoutalo kontrolní systémy.
Příjemci: s. r. o. „Vektor“, s. r. o. „Sféra“…
A já v tu chvíli pochopila, že tohle je teprve začátek skutečného pádu.