Byly to nastrčené společnosti bez minulosti, prázdné schránky na peníze.
Jenže to nejhorší teprve vyplulo na povrch.
Zastavil náš byt.
Ten stejný, kde jsme léta žili, kde jsem si myslela, že jsem v bezpečí.
Formálně šlo o úvěr na rozvoj podnikání. Podepsaný před měsícem. Čistý, uhlazený, bez jediné skvrny. A přesto znamenal, že jsem přišla téměř o všechno.
Z banky jsem vyšla jako ve snu. Kolena se mi podlamovala, dlažba přede mnou plavala.
Vzduch byl najednou řídký, jako bych se ocitla vysoko v horách.
Takže opravdu nic?
Jen chata na mém jméně, kam se ještě nedostal?
Bez přemýšlení jsem vytáhla telefon a vytočila Luboše Fialu. Spolužák z vysoké. Nejlepší rozvodový právník ve městě.
— Luboši, tady Daniela Bednářová.
Hlas se mi ani nezachvěl.
— Potřebuju pomoc.
Chvilka ticha.
— Musíme zabít draka.
—
Kapitola 3
Umění války
Týden do výročí se změnil v peklo s lidskou tváří.
Žila jsem dva paralelní životy.
Přes den jsem hrála dokonalou manželku. Řešila jsem odstíny ubrousků, ladila menu s šéfkuchařem, přejížděla rukou po vyžehlených košilích Stanislava Koláře a usmívala se.
V noci, když tvrdě spal, jsem seděla zavřená v koupelně s notebookem na kolenou a pročítala dokumenty, které mi Luboš posílal. Smlouvy, převody, schémata. Každý řádek byl další rána.
Patrik Vacek přiletěl o dva dny později.
Sešli jsme se v nenápadné kavárně na okraji města, aby Stanislav nic nevycítil.
Syn vypadal unaveně, oči měl zarudlé.
— Nechtěl jsem tomu věřit, mami, — stiskl mi ruku. — Myslel jsem, že to vidíš černěji, než je.
Zhluboka se nadechl.
— Ale dostal jsem se k lidem z jeho firmy. Je to pravda. Vytahuje aktiva. Připravuje řízený pád, aby při rozvodu nezbylo co dělit. Peníze mizí v zahraničí.
— A chata? — zeptala jsem se tiše.
Patrik přisunul složku.
— Stihli jsme to. Darovací smlouva je zpětně, notář je můj známý. Všechno posvětil. Teď je dům můj. Táta s tím už nic neudělá.
Nejtěžší část přišla později — sehrát divadlo u notáře, kterého si vybral Stanislav.
Vstoupila jsem do kanceláře s bezelstným úsměvem, skoro dívčím.
Stanislav byl neklidný, neustále si upravoval kravatu.
— Tady a tady, Danielko, — ukazoval na stránky.
V ten okamžik jsem „nešikovně“ převrhla šálek kávy.
— Ježiši, promiňte! — vyhrkla jsem.
Zatímco sekretářka s nadávkami zachraňovala dokumenty a Stanislav zuřil, vyměnila jsem složky.
Ten trik jsme s Patrikem pilovali dvě hodiny.
V nové složce nebyly žádné převody majetku. Jen souhlas… s instalací zavlažovacího systému.
Stanislav mi podrážděně vtiskl pero do ruky.
— Podepiš to rychle, mám poradu!
Podepsala jsem.
Bez čtení.
Přesně tak, jak to měl rád on.
Večer přišel s kyticí rudých růží.
— Promiň, že jsem byl nepříjemný, — políbil mě do vlasů. — Nervy.
Pak se usmál.
— Ale chata je vyřešená.
— Ano, miláčku, — sklopila jsem oči. — Teď už je všechno v pořádku.
Růže ve váze byly temně červené. Jako krev.
Restaurace Koblevo zářila světly. Křišťál, zlato, živá hudba.
Sešla se celá naše společnost. Obchodní partneři Stanislava, moje přítelkyně, příbuzní. Dorazili dokonce i rodiče Venduly Šimonové.
Vendula seděla na konci stolu v provokativně výrazných šatech a hltala Stanislava pohledem.
Zvolila jsem stříbrné šaty až na zem. Kadeřník mi vyčesal vlasy do vysokého drdolu.
Vypadala jsem jako královna.
Ledová, nedostupná Sněhová královna.
Stanislav si večer užíval. Pil koňak, vtipkoval, přijímal gratulace. Pak cinknul vidličkou o sklenici.
— Přátelé! Čtvrt století! Dvacet pět let s touto úžasnou ženou. Daniela je můj anděl strážný. Moje zázemí.
Potlesk. Někdo zakřičel: „Polibek!“
Naklonil se ke mně, úsměv široký, oči prázdné.
— Polib mě. Dívají se.
Jemně, ale pevně jsem ustoupila.
— Počkej, Stando.
Zvedla jsem se.
— I já mám přípitek. A dárek.
V sále zavládlo ticho.
Vzala jsem mikrofon. Ruka se mi ani nepohnula.
— Děkuji za krásná slova, manželi. Řekl jsi, že jsem tvé zázemí. Tvůj anděl.
Odmlčela jsem se a podívala se přímo na Vendulu. Zbledla.
— Zapomněl jsi ale dodat, kým jsem podle tebe doopravdy. „Kvočna“. „Stará ženská“. „K ničemu“.
Prostor zaplnil šum.
Stanislav se zamračil.
— Danielo, co to meleš? Nepila jsi moc?
— Ne, drahý. — Usmála jsem se. — To nemluvím já. To mluvíš ty. Ve tři ráno. V naší kuchyni.
Přikývla jsem na Patrika stojícího u zvukového pultu.
Obrazovka, kde ještě před chvílí běžely naše společné fotografie, náhle ztuhla a světlo v sále se nepatrně změnilo.