Klára Kratochvílová měla dojem, že se ocitla uprostřed cizí reality. Reklamní věta o možnosti vypnout inzerci s placeným předplatným jí ještě doznívala v hlavě, když se z telefonu ozval netrpělivý hlas:
„Kláro, co se s tebou děje? Ty jsi snad oněměla?“
Snažila se odpovědět klidně, i když se jí sevřel žaludek. Řekla, že jízdenky už jsou prý koupené a že vlak vyráží v sobotu v šest ráno.
„Hlavně nezaspíš a přijedeš nás vyzvednout,“ pokračovala Ladislava Fialaová bez nadechnutí. „Budeme mít kufry, Anežka Váleková pojede s dětmi… a taxíky jsou dneska hrozně drahé. Ty máš přece velké auto, tam se všichni vejdeme.“ Její hlas zněl pronikavě a neúprosně, jako by přehlušil i šum vody, kterou si Klára pustila do vany.
Zůstala stát uprostřed bytu, telefon přitisknutý ramenem k uchu. Nový byt voněl barvou, čistotou a ještě nenarušeným klidem. Klíče od něj držela teprve měsíc. Dvacetiletá hypotéka, tři roky tvrdého šetření, kdy si odpírala i obyčejnou kávu ve městě, půl roku rekonstrukce, během níž se naučila stěrkovat zdi a rozeznávat druhy laminátu lépe než leckterý řemeslník.
Tohle místo bylo její útočiště. Její vybojovaný, světlý svět, kde mělo všechno řád, kde nebyla jediná smítka prachu. První volný víkend chtěla strávit v tichu, sama se sebou, s výhledem z panoramatického okna.
„Počkej, tetičko Ladislavo,“ vypravila ze sebe konečně, vypnula vodu a přešla do kuchyně, kde na stole stál nedopitý hrnek bylinkového čaje. „Jaké jízdenky? Jaký vlak? O čem to mluvíš? Já jsem nikoho nezvala.“
Na druhém konci se rozhostilo tíživé ticho, husté jako mlha. Pak se ozval hluboký nádech, ten známý, varovný zvuk před bouří.
„Jak to myslíš, že jsi nezvala? Kláro, jsi normální? Máme přece důvod! Strýc Bohuslav Pavlíček slaví sedmdesátiny, bydlí přece ve tvém městě. Celá rodina se sjíždí. A když už máme v rodině neteř, co bydlí v takových prostorách, tak nebudeme vyhazovat peníze za hotel.“
Pokračovala bez přestávky: matka prý říkala, že Klára koupila třípokojový byt a všechno zrekonstruovala. Přijedou tedy všichni: ona, strýc Radek Malíř, Zuzana Mlynářová s manželem a jejich dvojčata. Celkem šest lidí, prý se nějak srovnají. Stačí hodit matrace na zem, oni nejsou nároční.
Klára se sesunula na vysokou barovou židli a cítila, jak jí v hlavě začne tepavě pulzovat. Šest lidí. Ladislava, která chrápe a ráda diriguje cizí kuchyně. Radek, jenž si rád přihne a pak kouří na balkoně – jenže její balkon byl propojený s obývákem, kde stála drahá designová křesla. Zuzana, přesvědčená, že jejím pětiletým „živlům“ je dovoleno úplně všechno, včetně malování po zdech a skákání po nábytku. A Jaromír Vysoký, její zamračený manžel, který dokáže sníst cokoli, co není přibité.
„Tetičko Ladislavo,“ řekla pevně a zadívala se na bezchybnou kuchyňskou linku v barvě slonové kosti. „Já vás u sebe ubytovat nemůžu. Rekonstrukce skončila teprve nedávno, nemám ještě ani všechen nábytek. Není kde spát. A navíc pracuju, o víkendu musím dodělat důležitou zprávu.“
„Ale prosím tě!“ rozčilovala se Ladislava. „Jaká práce? Vždyť je sobota a neděle! A nábytek neřeš, my si přivezeme deky. Vyspíme se na zemi. Ty snad nenecháš vlastní tetu stát za dveřmi? Vždyť jsme tě hlídali! A nezapomeň, že jsem ti kdysi koupila tu německou panenku, pamatuješ?“
Tenhle argument Klára slyšela pokaždé, když po ní Ladislava něco chtěla. Panenka byla tehdy bez nohy a z výprodeje, ale v rodinných historkách se změnila v cenný dar.
„Já to chápu,“ odpověděla Klára klidně, ale rozhodně. „Opravdu. Přesto říkám ne. Byt je nový a nejsem připravená na návštěvu v takovém počtu. Strýc Bohuslav bydlí na opačném konci města, odtud je to k němu hodina a půl cesty. Dává větší smysl vzít si krátkodobý pronájem někde poblíž. Můžu vám pomoct hledat a poslat odkazy.“
„No podívejme se!“ vyjekla Ladislava. „Ona nám bude posílat odkazy! Jaká dáma z města! Koupila si byt a hned se povyšuje? Na rodinu zapomněla? Kdyby nebylo nás, tak bys…“
„Tetičko Ladislavo,“ přerušila ji Klára, když v sobě ucítila chladnou, pevnou jistotu. „Nepovyšuju se. Jen říkám, že vás u sebe ubytovat nemohu. Je to moje rozhodnutí. Prosím, nekupujte si jízdenky s tím, že budete spát u mě. Dveře vám neotevřu.“
Stiskla tlačítko ukončení hovoru dřív, než se z telefonu vyvalila další vlna křiku, a zůstala stát v tichu bytu, které náhle působilo křehčeji než předtím.