Ruce se jí ještě třásly a Klára Kratochvílová dobře věděla, že tímhle to zdaleka nekončí. V podobných rodinných válkách totiž vždycky přichází další fáze – chvíle, kdy nastoupí takzvaná „těžká váha“.
Neuplynulo ani deset minut a telefon znovu ožil. Tentokrát se na displeji objevilo číslo její matky.
„Kláro, ty ses úplně pomátla?“ vyhrkla bez pozdravu. „Volala mi Ladislava, je úplně v hysterii. Tvrdí, že má tlak dvě stě a láduje do sebe kapky. Prý jsi je vyhodila!“
Klára si přejela rukou po čele. „Mami, nikoho jsem nevyhodila. Jen jsem jasně řekla, že u sebe nemůžu ubytovat šest lidí najednou.“
„Ale vždyť…“
„Poslouchej,“ pokračovala klidně, i když se v ní mísil vztek s únavou. „Mám nový byt. Světlé stěny, drahé parkety. A ty dobře víš, jaké jsou děti Zuzany Mlynářové. Pamatuješ si, co předvedly minule u babičky?“
Matka mlčela, ale Klára si odpověděla sama. „Pomalovaly kočku dezinfekcí a shodily televizi. A Zuzana se jen smála a říkala, že takhle děti poznávají svět. Já ale opravdu netoužím po tom, aby svět objevovaly zrovna v mém obýváku.“
„Kláro, to je přece rodina,“ ozval se matčin hlas tím známým tónem, jakým se vysvětlují samozřejmosti malým dětem. „Vydržela bys to jen pár dnů. Dáš pryč vázy, rozprostřeš igelit… hlavně si nespálíš vztahy. Ladislava to všem poví a já se budu stydět lidem podívat do očí.“
„A já se stydět nebudu,“ odpověděla pevně. „Proč bych měla obětovat svůj klid a majetek jen proto, aby teta Ladislava ušetřila pět tisíc za hotel? Jedou na oslavu, mají peníze na dárky i jízdenky. Tak si snad dokážou zaplatit i nocleh.“
Na druhém konci se ozval těžký povzdech. „Jsi strašná sobkyně. Celá po otci. Ten taky vždycky myslel jen na sebe. Nakonec zůstaneš sama mezi bílými zdmi a nikdo ti nepodá ani sklenici vody.“
„Raději si ji naleju sama,“ zamumlala Klára, „než abych pak drhla byt od té vaší rodinné lásky.“ A hovor ukončila.
Následující dny žila v napětí. Nikdo se neozýval. Ladislava mlčela, Zuzana neposílala rozhořčené zprávy, dokonce ani Radek Malíř se nepokusil zavolat. Klára si začala namlouvat, že přece jen zapojili zdravý rozum. Možná si našli pronájem. Nebo se rozhodli cestu úplně zrušit. Uklidňovala se tím, že byla jasná a jednoznačná. Ne znamená ne.
Sobota začala idylicky. Vyspala se dorůžova, uvařila si kávu, oblékla si oblíbený hedvábný župan a vešla do obýváku. Slunce zaplavovalo místnost a odráželo se od skleněné vázy na stole. Klid, ticho, rovnováha. Plán byl jednoduchý: kniha, objednané sushi a večer horká vana plná pěny.
Přesně v devět hodin se ozval zvonek domovního telefonu. Ostrý, neodbytný. Klára sebou trhla a málem vylila kávu na béžový koberec. Srdce se jí propadlo až do žaludku. Ke sluchátku šla pomalu, přestože tušila, koho uvidí.
Na obrazovce videotelefonu se tísnili lidé s obrovskými kostkovanými taškami. Rudé, rozpálené tváře Ladislavy Fialaové, Radek Malíř s kšiltovkou posunutou dozadu a děti, které mezitím stihly zmáčknout snad všechna tlačítka.
„Kláro, otevři!“ pištěla Ladislava, sotva si všimla rozsvícené kontrolky. „Překvapení! Jsme rovnou z nádraží, všichni utahaní. Aspoň vodu nám dej!“
Klára se opřela zády o zeď. Přijeli. Navzdory jejím slovům, s vírou, že ji postaví před hotovou věc a ona nebude mít odvahu je odmítnout z očí do očí. Starý trik manipulátorů.
Zhluboka se nadechla, v duchu napočítala do pěti a stiskla tlačítko. „Dobrý den. Prosila jsem vás, abyste nejezdili.“
„Ale jdi,“ mávla Ladislava rukou, jako by odháněla mouchu. „Trochu ses rozčílila, to se stává. Nejsme přece cizí. Otevři, děti Zuzany musí nutně na záchod.“
„V kavárně vedle domu mají toaletu zdarma,“ odpověděla Klára klidně. „Dovnitř vás nepustím.“
„Cože?“ Ladislava se přiblížila kameře tak, že si skoro rozplácla nos o objektiv. „My máme kufry! Jsme tvoje rodina! Tvoje máma ví, že jsme tady! Otevři hned, nebo zvednu celý barák!“
„Tak ho zvedněte,“ pronesla Klára tiše. „Varovala jsem vás. Poslala jsem vám adresy hotelů. Nashledanou.“
Hovor ukončila a domovní telefon ztlumila. O minutu později se ozval zvonek u bytu. Někdo je zřejmě pustil do domu. Klára zbledla. Teď už nestáli venku, ale přímo za tenkou kovovou bariérou jejích dveří. Zvonek nepřestával a vzápětí se do dveří začalo bušit pěstmi, což jasně ohlašovalo další, ještě nepříjemnější dějství.