Rány pěstí na dveře zesílily.
„Kláro!“ ozývalo se z chodby. „Otevři, slyšíš?“
„Nemáš ani špetku studu!“ ječela Zuzana Mlynářová. „Děti už sotva stojí na nohou!“
„Zbláznila ses úplně?“ přidal se Radek Malíř svým hlubokým hlasem. „Odemkni, ty potvoro! Vezeme ti dárky, sádlo, okurky!“
Klára Kratochvílová stála uprostřed předsíně a pevně si objímala paže, jako by se snažila udržet sama sebe pohromadě. V hrudi se jí mísil strach, ponížení i vztek. Všechno najednou. Část jí chtěla vzít klíč a dveře otevřít, jen aby tohle ponižující divadlo skončilo. Hlavou jí probleskla myšlenka na sousedy, na to, co si asi říkají.
Pak jí zrak sklouzl na světlou podlahu v předsíni. Představila si, jak se sem nahrne šest lidí v zabahněných botách, jak těžké tašky odřou stěny a jak se do bytu vsákne pach alkoholu a levných parfémů. A hlavně ten pocit, že jí někdo bez dovolení vtrhl do nejintimnějšího prostoru. Jako by ji doma někdo pošlapal.
Ne.
Přistoupila ke dveřím a hlasem pevným, až ji samotnou překvapil, pronesla: „Volám policii. Pokud okamžitě neodejdete, podám oznámení za výtržnictví a pokus o neoprávněné vniknutí do bytu.“
Za dveřmi se rozhostilo krátké ticho.
„Ty mě do hrobu přivedeš!“ spustila Ladislava Fialaová hystericky. „Ona si dovolí vyhrožovat policií! Na vlastní tetu!“
„Ať ti ten jazyk upadne,“ procedila Klára skrz zuby a vytáhla telefon. „Počítám do tří. Jedna.“
„Mami, ona není normální,“ ozval se nejistý hlas Zuzany. „Pojďme pryč, fakt je schopná zavolat policajty, bude ostuda.“
„Dva.“
„Jdi k čertu!“ zařval Radek a podle tupé rány do dveří do nich kopl. „Užij si ten svůj byt!“
„A shnij v něm sama!“
„Tři.“
Na chodbě to zahučelo. Šramot, bouchání tašek o zem, plesknutí, dětský pláč.
„Jdeme pryč, hned!“ syčela Ladislava. „Moje noha už sem nikdy nevkročí!“
„Všem to povím! Každému řeknu, jaká bestie tady bydlí! Všem!“
Kroky se vzdalovaly, hlasy slábly. Výtah zřejmě nečekali, nebo byl obsazený. Klára zůstala stát u dveří a naslouchala, jak se do domu pomalu vrací ticho. Teprve teď si uvědomila, že se celá třese.
Sklouzla po stěně na podlahu, zakryla si obličej dlaněmi a rozplakala se. Nebylo to z lítosti nad nimi. Bylo to uvolnění po obrovském vypětí. Dokázala to. Ustála to. Ochránila svůj domov.
Z obýváku se ozval vyzvánějící telefon. Věděla přesně, kdo volá. Když ho zvedla, viděla dlouhou řadu zmeškaných hovorů – od matky, od Ladislavy Fialaové i z cizích čísel, nejspíš dalších příbuzných, kteří se ochotně zapojili do honu. Bez zaváhání telefon úplně vypnula.
V kuchyni si nalila sklenici vody a rychle ji vypila. Pak se zadívala z okna. Dole před domem se míhaly malé postavy. Viděla, jak nasedají do taxíku, mávají rukama a ukazují směrem k jejím oknům.
V paměti se jí vynořila vzpomínka stará pět let. Byla tehdy studentka na stáži, přijela do města, kde bydlela Ladislava. Kolej nedostala, na pronájem neměla peníze. Prosila tetu, jestli by u ní nemohla týden přespat, než si najde brigádu. Odpověď byla sladká a chladná zároveň: že mají rekonstrukci, prach a nepořádek, že by jí to nebylo příjemné, a navíc Anežka Váleková tam vodí přítele, prý by se styděli. Ať si poradí sama.
Klára tehdy strávila tři noci na nádraží, seděla na tvrdé lavici, objímala batoh, než našla pokoj u staré paní výměnou za pomoc v domácnosti. Tehdy se „rodinné pouto“ v žilách Ladislavy neozvalo. Teď, když má Klára vlastní byt, se najednou hlásilo o slovo.
„Tak to tedy ne,“ řekla nahlas. „Ne v tomhle životě.“
Pustila si tichou hudbu, uvařila čerstvou kávu a posadila se do křesla. Den byl zničený, ale byt zůstal nedotčený.
Večer telefon znovu zapnula. Okamžitě se na ni sesypala lavina zpráv. „Už nejsi naše dcera, sestra ani neteř!“ psala Ladislava. „Jak jsi to mohla udělat mámě, vždyť má nemocné srdce!“ vyčítala Zuzana. A pak přišla zpráva od matky: „Stydím se, že jsem tě porodila.“
Ta bolela nejvíc. Klára dlouho hleděla na displej. Chtěla se bránit, připomenout nádraží, lhostejnost, své právo na vlastní prostor. Pak jí došlo, že by to nemělo smysl. Nechtěli slyšet. V jejich očích byla jen zdroj, který se vzepřel.
Matce nakonec napsala jedinou zprávu: