„Ahoj, Vendulo! Jaký jsi měla den?“ přivítal ji Radim Martinec s upřímným úsměvem a galantně jí podržel dveře dokořán.
„Ahoj, ahoj… mám takový hlad, že bych klidně spořádala i slona,“ rozesmála se a bez váhání vešla do bytu.
„Tak pojď dál. Objednal jsem nám čínské nudle, už jsou připravené na stole.“
„Vážně? Ty ses o všechno postaral sám? Ty jsi normálně hrdina!“ zajásala Vendula Červenýová a zamířila rovnou do kuchyně.
Jakmile vešla, rychle si opláchla ruce v dřezu a posadila se ke stolu, který byl pečlivě nachystaný. Hlavou jí na okamžik probleskla myšlenka: opravdu se muži takhle změní, jakmile vysloví žádost o ruku? Je to skutečně tak jednoduché?
„To nádherně voní,“ zamumlala spokojeně a začala si nudle navíjet na vidličku.
„Jen pro tebe, lásko. A nezapomeň, je tu i salát.“
„A jaký je k tomu důvod?“
„Žádný zvláštní. Prostě jsem tě chtěl potěšit. Snad se to smí, ne?“
„To si piš, že smí! Klidně každý den,“ zasmála se.
Několik minut se ozývalo jen cinkání příborů a tiché projevy spokojenosti, než si Radim náhle vzpomněl na něco důležitého.
„Jo, mimochodem… málem bych zapomněl. Před hodinou se tu stavila majitelka tvého bytu. Chtěla peníze za nájem. Poslal jsem jí je. Takže bys mi pak mohla dát patnáct tisíc korun, jo?“
Vendula se zarazila. Vidlička zůstala viset ve vzduchu. Nejdřív se lehce zamračila, pak se jí oči překvapením rozšířily.
„Kdo že tu byl?“ zeptala se pomalu.
„Majitelka. Představila se jako Milena Moudrýová. Prý se ti nemohla dovolat.“
„Takže ty jsi, aniž by ses mi ozval a zjistil, jestli jsem v pořádku, poslal třicet tisíc korun úplně cizí ženě? Chápu to správně?“ pronesla klidně, ale její pohled byl neobyčejně pozorný.
Radim se snažil působit sebejistě, jenže rozpaky v očích ho prozradily.
„No… ano. Máš pravdu. Měl jsem ti nejdřív zavolat.“
„Radime,“ usmála se lehce, „tam, kde ses ty učil machrovat, jsem já klidně mohla učit. Tak mi řekni – kdo tě k tomu vlastně navedl?“
Už delší dobu si Vendula lámala hlavu nad tím, jak Radimovi přiznat, že byt, ve kterém spolu žijí, není pronajatý, ale patří jí. Když se k ní nastěhoval, trochu zalhala a vymyslela si pohodlný příběh o neexistující majitelce. Teď cítila, že okamžik pravdy se nebezpečně přibližuje a další slova už nebude možné odkládat.