Postupem času na sebe Vendula Červenýová vzala úlohu jakéhosi prostředníka. Navrhla, že se o výdaje budou dělit rovným dílem, a tak jí Radim Martinec každý měsíc posílal peníze s tím, že jsou určené na nájem. Neměl nejmenší tušení, že ve skutečnosti žádný pronajímatel neexistuje a byt je její.
Vendula si byla dobře vědoma, že to celé není právě fér. Jenže měla k tomu své důvody. A přestože si dlouho namlouvala, že mlčení je jednodušší, ve chvíli, kdy ji Radim požádal o ruku, pochopila, že pravda by měla konečně ven. Jen k tomu zatím nenašla správný okamžik.
„Vidíš? Nic nezůstane skryté napořád,“ pronesl Radim s výrazem, v němž se mísilo vítězství i dotčenost. „Tobě to vážně nepřijde trapné? Dva roky spolu žijeme!“
„Ne. Nepřijde mi to trapné ani trochu,“ odpověděla klidně, bez náznaku studu.
„Mohl bych aspoň vědět proč? Dva roky jsi mi lhala!“
„A nechceš si na tu otázku odpovědět sám?“
„Ale prosím tě. Radši mi pověz další verzi té pohádky o ublížené princezně,“ ušklíbl se.
Vypadal uraženě, až to bylo skoro komické. Tak dobře, chtěl vysvětlení – dostane ho.
„Dobře, vezmeme to jednoduše,“ nadechla se. „Vzpomeň si, jaké to bylo na začátku. Vendulo, zaplatíš kino? Já ti to vrátím. Vrátils? Ne. Vendulko, k narozeninám ti koupím dárek z výplaty, jo? Jasně… a pak nic. Nebo: rozpadly se mi boty, pojďme koupit nové, peníze ti dám za pár dní. A zase nic. Pořád dokola, každý měsíc nová písnička. Takže když jsi navrhl, že se sestěhujeme, rozhodla jsem se, že se musím aspoň trochu chránit. Aby sis ze mě neudělal bankomat. Patnáct tisíc korun měsíčně – povinně. A upřímně, ani na jídlo ses nikdy moc skládat nehrnul.“
„A to ti dává právo mi lhát?“ vybuchl.
„Myslíš, že by bylo chytřejší říct: fajn, nastěhuj se ke mně, ale budeš mi dávat patnáct tisíc měsíčně? Kdyby byl byt skutečně pronajatý, neřešíme vůbec nic.“
„Jenže ty jsi žádný nájem celou dobu neplatila!“ rozčiloval se její snoubenec.
Ještě před čtrnácti dny ji žádal o ruku – a teď už se hádá o peníze. Zastavila se v myšlenkách. Zase uhýbá od podstaty.
„Tak kdo ti to o mně řekl?“ zeptala se přímo.
„Přišel jsem na to sám,“ odsekl.
„Ale no tak,“ zavrtěla hlavou. „Dva roky…“