„A mimochodem – za ty nudle máš zvláštní pochvalu, byly vážně výborné.“
Radim Martinec na Vendulu Červenýovou hleděl, jako by před sebou viděl cizí ženu. Ještě včera to byla jeho něžná, usměvavá Vendulka, a teď? Chladná, přesná, odměřená. Kdy se to v ní zlomilo? A co se muselo stát, aby z ní zmizelo tolik citu?
„A kam mám podle tebe jít?“ vyhrkl bezradně. „V tuhle hodinu…“
„To netuším,“ pokrčila rameny klidně. „Měl sis to rozmyslet dřív, než jsi s tímhle rozhovorem začal. Nebo sis snad myslel, že ti to Zuzana Tichýová vyklopila jen tak z dobroty srdce? Kdepak. Ta na tebe evidentně spadeno má. Tak se sbal a běž k ní. Určitě tě ráda ubytuje, zahřeje, pohladí a ven tě v noci nepošle.“ Krátce se pousmála. „Pro věci si klidně přijď zítra, sbalím ti je sama. A jen drobná poznámka – Zuzana bydlí určitě v pronájmu. Sice levněji, nějakých pětadvacet tisíc korun měsíčně, ale na žádné půlení nákladů si nepotrpí. Jak sama ráda říká, nenašla se na smetišti. Chlap má platit všechno. Takže tvých patnáct je rázem pětadvacet. Ale nepochybuju, že tě uměla dobře namotivovat, když jsi ochotný vysolit ještě deset navíc jen proto, abys s ní mohl bydlet.“
Mluvila tiše a vyrovnaně, oči však měla ledové a sotva znatelný úsměv působil spíš jako výsměch. Myšlenky na svatbu se Radimovi rozpadly na prach. V jejích očích byl najednou jen přítěží – jako kufr bez madla. Těžké nést, ale líto ho zahodit.
„Jděte k čertu!“ vybuchl. „Ty i ona!“
„Neboj se, nezdržíme se dlouho,“ usmála se široce, téměř spokojeně, jako by přesně na takový konec čekala.
Radim naházel pár věcí do sportovní tašky, přehodil si ji přes rameno a s tichým brumláním odešel. Vendula ani nedokázala rozeznat, zda nadával jí, nebo sám sobě.
Jakmile za ním zaklaply dveře, bez spěchu vzala telefon a napsala zprávu kamarádce.
„Ty jsi ale had,“ odeslala Zuzaně.
Odpověď přišla obratem: „Promiň, ale můžeš si za to sama.“
„Jasně, jasně. Odpouštím,“ napsala Vendula. „Mimochodem, jeho dnes nečekej. Chodník má prošlapaný až až.“
Během jednoho večera přišla o tři věci najednou – spolubydlícího, snoubence i přítelkyni. Zabolelo to? Trochu ano. Na dlouho? Sotva. Zato pousmát se nad celou absurditou? To zvládla úplně bez potíží.