Dědictví dopadlo na Miroslavu Šimonovou doslova jako blesk z čistého nebe. Právě vycházela z domu, když se shora ozval hlas její dcery, která na ni volala z balkonu:
„Mami! Přišel ti dopis, úplně jsem na něj zapomněla! Počkej chvilku, dám ho do sáčku a hodím dolů.“
Aby se lehký sáček ve větru neztratil, dcera do něj přihodila lžíci – samotnou Miroslavu by něco takového ani nenapadlo.
Byt byl oficiálně pořád psaný na Miroslavu, takže veškerá pošta chodila sem. Zdědila ho po rodičích: byl prostorný, světlý, měl dva velké pokoje a jeden menší. Když se dcera vdala a narodila se malá Eliška Hronová, začalo být v jednopokojovém bytě zetě těsno. Miroslava proto bez velkého rozmýšlení souhlasila, že mladým svůj byt přenechá.
„Jsi blázen,“ okomentovala to tehdy její kamarádka Renata Kolářová.
S Renatou se znaly skoro celý život, přesto by se těžko hledaly dvě rozdílnější ženy. Miroslava vyrůstala v rodině učitelky a chirurga, byla klidná, spořádaná a už jako malá měla jasno v tom, jak má její budoucnost vypadat: vysoká škola – pedagogika nebo medicína, rozumný sňatek, jedno dítě, práce, která má smysl a pomáhá lidem. Prostě obyčejný, předvídatelný život, podobný tomu rodičovskému. Stejně nenápadná byla i její vizáž: rovné světle hnědé vlasy, šedo-modré oči, postava spíš do kulata, takže kolem padesátky už pas prakticky zmizel.
Renata byla pravý opak. Její matka byla skutečná modelka, otec významná osobnost a každý další nevlastní otec další hvězda uměleckého světa. Sama Renata zdědila matčinu výjimečnost: byla vysoká, štíhlá, s hustými tmavými kudrnami a výrazným obočím. Oči měla pronikavě zelené – „čarodějnické“, jak s oblibou říkala – a právě jimi dokázala muže přivádět k šílenství. Její život byl plný extrémů: jednou rozhazovala peníze v Miláně, jindy chovala kozy v zapadlé horské vesnici.
„Život máš žít tak, aby ti ostatní záviděli,“ hlásala často. „Zapamatuj si to – jednou si budeš v důchodu rvát vlasy, ale to už bude pozdě.“
Kdysi považovala za stáří i padesát let, dnes už se na tu hranici dívala mnohem shovívavěji.
Renata neměla děti a vůbec nechápala, proč je Miroslava ochotná se kvůli dceři sama omezovat. Ano, byt zetě byl nepraktický, daleko od zastávky, ale podle Miroslavy bylo lepší, když nepohodlí snese ona, než aby se s ním trápila dcera. A když dala dceři peníze na auto, Renata se rozčilovala:
„Místo toho sis mohla koupit zájezd do Milána. Vždyť jsi o něm tolik mluvila.“
Ano, Miroslava se do Milána opravdu chtěla jednou podívat, sama nevěděla proč – možná na ni zapůsobily Renatiny historky a fotografie. Jenže ještě silněji ji lákala představa vlastní chalupy, což se kamarádce jednou přiznala.
„Chalupu?“ ušklíbla se Renata. „Z tebe to maloměšťáctví asi nikdy nedostanu.“
Miroslava se nehádala a neurazila se. Měla Renatu ráda a byla zvyklá brát si její jedovaté poznámky s nadhledem. Sen o chalupě ji ale neopustil. A tak když si v dopise přečetla, že ji vzdálená teta zahrnula do své závěti a odkázala jí menší obnos peněz, zaplavila ji radost – teď už si tu chalupu skutečně bude moci dovolit.
„Dobře,“ přikývla nakonec Renata smířlivě, když Miroslava nadšeně mluvila o svých plánech, a bylo znát, že jejich rozhovor tím zdaleka nekončí.