Miroslava onemocněla. Noci se jí táhly beze spánku, hlava plná stejných myšlenek dokola – kde vzít peníze, jak z té šlamastyky ven. Převalovala se, počítala, přemýšlela, ale žádné řešení nepřicházelo.
Když se Karolína Bílýová od matky dozvěděla, že chalupa definitivně padá, vybuchla vzteky.
„Já ti to říkala pořád dokola. Renatě Kolářové se nedá věřit! A ty ses jí pořád zastávala.“
„Karolínko, ona za to nemůže,“ bránila ji Miroslava unaveně. „Chtěla to udělat správně.“
„Jasně,“ ušklíbla se dcera. „A když se tahala s tátou, to taky myslela dobře?“
„Co to povídáš?“ zalekla se Miroslava.
„To, že všichni věděli, jen ty ne. Táta nás opustil kvůli ní. Kvůli tvojí nejlepší kamarádce.“
Miroslava odmítala uvěřit. Ne, Renata by toho nebyla schopná. Takovou zradu si neuměla ani představit.
„Dobře,“ uzavřela to Karolína chladně. „S tebou už asi nikdo nehne.“
Miroslavin život se najednou vůbec nepodobal představám, které si kdysi malovala. Všude, kam se podívala, viděla omyly: špatný muž, špatná přítelkyně, a možná ani dceru nevychovala tak, jak měla. Dokonce i práce, kterou dřív milovala, se jí zprotivila. Rána byla utrpením, vstávání k neunesení, myšlenka na výpověď čím dál lákavější.
O pár dní později zazvonil zvonek. Bez ohlášení. Miroslava zůstala sedět, dělat, že doma není. Pak se ozvalo bušení.
„Mami, otevři!“
Karolína stála za dveřmi bez čepice, přestože venku bylo pořád chladno, bunda rozepnutá.
„A kde je Eliška?“ zeptala se Miroslava.
„Doma. S Liborem.“
Dcera sáhla do kabelky a podala jí balíček.
„Co to je?“
„Peníze. Prodala jsem auto. Koupíš si tu chalupu, co ses ti líbila.“
Miroslavě se zatočila hlava. Jen na dceru zírala.
„A ty… bez auta… jak to zvládneš?“
„Libor má svoje,“ mávla rukou Karolína. „A kdyžtak autobus. Nejsme z cukru. Eliška už je velká. Hlavně neplač, vezmi to a zavolej Antonínu Tomáškovi.“
Hrdlo se jí sevřelo. Udělala krok, přitiskla dceru k sobě a objala ji.
„No tak, dost,“ odstrčila ji Karolína jemně. „To byly tvoje peníze. Ne moje. Tak žádné slzy.“
Taková vždycky byla – rázná, přímočará, bez sentimentu.
„Děkuju, Karolínko.“
„Nemáš zač. A na Renatu podej žalobu. Ať ti to vrátí i s úroky za nervy.“
Miroslava se bála, že Antonín už chalupu prodal. Uplynul skoro měsíc. Prohlížela inzeráty, nenašla ji. Slzy měla na krajíčku, ale přesto zavolala.
„Vy jste ji už prodal?“ zeptala se tiše.
„Ne,“ zasmál se. „Čeká na vás.“
„Jak to?“ vydechla.
„Volala mi vaše dcera. Poprosila mě, ať vydržím. Vysvětlila mi, co se stalo, že prodá auto. Máte skvělou dceru.“
„To má,“ přikývla Miroslava, pořád nevěříc. „Takže se můžeme domluvit?“
„Kdykoli. Klidně zítra. Starám se vám tam o květiny, už vyrašily, některé dokonce kvetou. Chcete fotky?“
„Moc ráda.“
Byly nádherné. Přesně jako v učebnicích biologie. A Miroslavě se v tu chvíli vrátila radost z práce, láska k dětem, ke květinám, ke Karolíně, k malé Elišce i k Liborovi – dobrý zeť, měla štěstí. Uvědomila si, že její život měl smysl. A vlastně… proč mluvit v minulém čase? Vždyť to nejdůležitější ji teprve čekalo.