„Tak tedy chalupa,“ ucedila Renata Kolářová, ale hned přitvrdila tón. „Jen hlavně ty peníze zase nepošli Karolíně. Ať si ten její chudáček vydělá sám.“
„Libor Bednář není žádný chudák,“ ohradila se Miroslava Šimonová dotčeně, protože se jí zetě zastala. „Je doktorand. Až obhájí disertaci, nastoupí do výzkumu, a odtud už se dá vypracovat. Kariéra se přece buduje postupně.“
„Prosím tě!“ nenechala se Renata odbýt. „Jaká kariéra? Jeden takový ‚kandidát‘ mi kdysi prošel životem – a k ničemu nebyl, dokonce ani v posteli,“ utrousila jedovatě.
Po chvíli mlčení Renata změnila taktiku a navrhla praktičtější řešení:
„Hele, uložíme ty peníze na účet. Nejlépe ke mně, na spoření. Aspoň se ti budou úročit, než něco vybereš. A hlavně je hned nerozdáš Karolíně. Znám tě – otočím se zády a bude po penězích i po chalupě. Když potřebuje, ať jde za otcem. Dítě jste přece dělali dva.“
S otcem Karolíny se Miroslava rozešla, když bylo dceři devět let. Rozvodem porušila rodinné pravidlo, které se u nich po generace nepřekračovalo – nikdo se nerozváděl. Rodiče tehdy ještě žili a nesli to velmi těžce. Miroslava však nedokázala odpustit nevěru. Manžel se jí sám přiznal, oznámil, že miluje jinou a teprve s ní poznal, co je skutečný cit. Ta slova bolela víc než cokoli jiného. Dlouhé měsíce probrečela noci do polštáře. Časem se rána zahojila, i když jizva zůstala. On se později znovu oženil – ne s onou osudovou ženou, ale s někým jiným – a narodily se mu další děti. Na Karolínu mu už nezbýval čas ani energie.
S Renatiným plánem nakonec souhlasila. Hledání chalupy pojala rozvážně: pročítala inzeráty, porovnávala nabídky, zjišťovala, co je důležité. Jedna nemovitost ji zaujala zvlášť. Byla sice o něco dražší, než si původně představovala, ale půjčka by to jistila. Rozhodla se jet na prohlídku.
Majitel byl zhruba v jejím věku, vysoký muž s ustupujícími vlasy a unaveným, smutným pohledem. Jmenoval se Antonín Tomášek – shoda jmen s jejím bývalým ji na okamžik zarazila.
„Pozemek je opravdu pěkný, a dům? Ten je poctivý,“ vykládal. „Stavěl jsem ho vlastníma rukama. Nic lepšího v okolí nenajdete.“
Miroslava viděla, že nelže. Ve skutečnosti dům působil ještě lépe než na fotografiích. Zahrada ji okouzlila – prostor na květiny, spousta stromů i keřů. Záhony ji nikdy nelákaly, toužila spíš po kráse než po sklizni.
„A proč se takového místa vzdáváte?“ zeptala se opatrně. „Není vám to líto?“
„Ne,“ odpověděl po krátkém zaváhání. „Spíš je mi líto, že to tu chátrá bez lidí. Chalupa patřila rodičům, já mám svou hned vedle,“ ukázal rukou. „S Jaroslavou Modrýovou jsme si tehdy koupili pozemky vedle sebe, všechno jsme stavěli s tátou společně. Ten už tři roky není mezi námi. Prodat jsem se dlouho nemohl odhodlat. Nešlo ani tak o dům… spíš o to, že jsme museli třídit věci po mámě a tátovi. A krátce předtím jsem pochoval Jaroslavu. Bylo to těžké,“ přiznal tiše.
„A děti?“ nadhodila Miroslava citlivě.
„Ty jsou ryze městské,“ povzdechl si Antonín. „Sem skoro nejezdí. Dcera se dokonce odstěhovala pryč. Dvě chalupy jsou na jednoho člověka zbytečný luxus. Rád bych tu měl slušné sousedy, kteří dům nezničí a nebudou tu pořádat mejdany.“
„Tak na večírky mě neužije,“ mávla Miroslava rukou. „Já jsem spíš na květiny. Dřív jsem měla jen pokojové rostliny, ale s těmi si, myslím, poradím.“