„…ale s těmi venkovními si, myslím, poradím,“ dopověděla Miroslava s lehkým úsměvem.
Antonín se pousmál a hned navázal vlastní vzpomínkou. „Moje maminka byla do kytek úplný blázen. Zato Jaroslava… ta je nemohla ani cítit. Představte si, že když jsem za ní šel úplně poprvé na rande, nesl jsem obrovskou kytici, hrdý jak páv. Byl jsem přesvědčený, že ji tím ohromím. Jenže ona se zatvářila, jako bych jí nesl kopřivy, a málem ty květiny zapomněla na lavičce. Tenkrát jsem si říkal, že jsem se jí prostě nelíbil. Až po roce mi to přiznala – prý jí žádné květiny nenosím, protože je nesnáší. Zato čokoládu ano. Sladké milovala. A popravdě… já taky,“ dodal se smíchem.
Vyprávěl o své ženě tak vlídně a s takovou něhou, že v Miroslavě cosi píchlo. Ne závist zlá, spíš tichá a smutná. Kdo by asi takhle jednou mluvil o ní? Možná měla Renata pravdu, když jí občas vyčítala, že svůj život investovala špatným směrem a do nesprávných věcí.
„Pojďte,“ pobídl ji Antonín po chvilce. „Ukážu vám zahradu. Teď toho moc vidět není, ještě nic pořádně nevylezlo, ale aspoň budete vědět, kde co roste. A vlastně… mám i fotky z jara a léta.“
Skoro hodinu se spolu procházeli po pozemku. Povídali si o záhonech, o ovocných stromech, pak se řeč nenápadně stočila k dětem a nakonec k času, který se s přibývajícími roky rozbíhá čím dál rychleji.
„Dřív jsem odpočítával narozeniny, Vánoce, Silvestr,“ zamyslel se Antonín. „Člověk měl pocit, že to nikdy nepřijde. A dnes? Mrknete a další rok je pryč, jako by ho někdo setřel.“
„To znám,“ přikývla Miroslava. „Učím na škole a mám pocit, že kdysi děti dospívaly pomalu. Teď sotva si na třídu zvyknu a už je vyprovázím k maturitě.“
„Jaroslava taky učila,“ poznamenal. „Češtinu a literaturu. A vy máte na starosti…?“
„Biologii. Původně jsem chtěla jít na medicínu po tátovi, ale krev mě spolehlivě odradila.“
Rozhovor s Antonínem byl překvapivě snadný. Miroslava cítila, jak se jí na hrudi rozlévá klidné teplo a zvláštní očekávání něčeho nového, s čím už dávno nepočítala.
„Beru to,“ řekla nakonec při loučení rozhodně. „Domluvíme se na termínu, peníze vyberu a můžeme to uzavřít.“
O půjčce se nezmínila, ale v duchu byla přesvědčená, že ji vyřídí bez problémů.
A skutečně – úvěr dostala, stanovila datum podpisu a hned zavolala Renatě.
„Pošli peníze, chalupu mám. V pátek je podpis.“
Na druhém konci se ozvalo váhavé mumlání, kterému zpočátku vůbec nerozuměla.
„Já… já jsem je chtěla trochu zhodnotit,“ začala Renata opatrně. „Přece je nebudu mít jen tak na účtu. Taky z toho něco potřebuju mít. Koupila jsem akcie, Vlastimil říkal, že půjdou nahoru. Jenže ony spadly. To přece není moje vina.“
Z celého rozhovoru Miroslava pochopila jediné: peníze na koupi jsou pryč.
Na hrudi ji pálilo tak silně, že se vyděsila a šla si změřit tlak. Nebolela ji ztráta peněz, ale ztracený sen – chalupa, kterou už neuvidí, a soused, s nímž teď nebude mít důvod se znovu setkat.
Přiznat Antonínovi, že z obchodu sejde, bylo nesmírně těžké. Dokonce zkusila zažádat o další půjčku, ale neuspěla. Nakonec mu zavolala a řekla pravdu.
„Omlouvám se, ty peníze zmizely. Dopadlo to takhle nešťastně. Asi zůstanu bez chalupy. Budete muset hledat jiného kupce.“
„To je mi líto,“ ozval se smutně Antonín. „Vy jste mi byla sympatická. Myslel jsem, že bychom mohli být dobří sousedé.“
Zklamání na Miroslavu dolehalo čím dál tíživěji a ona cítila, jak se v ní něco láme, aniž by tušila, že to nejhorší má teprve přijít.